Splynutí duší

Svým dosavadním nastavením jsem si do života přitahovala lidi, díky kterým jsem mohla uvidět, co je ve mně uvnitř. Dlouho jsem se trápila a myslela si, že mám prostě smůlu. Až jsem pochopila jeden ze základních zákonů, tedy že žijeme jen to, co je v nás...naše vnitřní programy k nám přitahují lidi, kteří nám umožňují uvidět to.

Už chvíli přemýšlím o mužích, kteří byli na kratší či delší dobu součástí mého života.

Jeden z nich mi hned od počátku našeho vztahu tvrdil, že dle obecně známých mýtů nás ženy Bůh stvořil z Adamova žebra pro jeho potěchu. Tím mne chtěl udržovat v podřízené pozici. Ale to bych nesměla být já. Hledala jsem a pátrala, a když jsem objevila mýtus o Lilith, měla jsem na chvíli vyhráno.

Ten mýtus totiž hovoří o tom, že ještě před Evou stvořil Bůh z prachu ženu, která se však po určité době soužití s Adamem nakonec odmítla podřizovat a odešla od něj. A ve chvíli, kdy odešla, on pocítil obrovskou samotu a smutek. A došlo mu, že bez ní nemůže být. Začal chřadnout, takže mu Bůh z jeho žebra stvořil jinou ženu, Evu. Ale protože byla z jeho žebra, byla mu hodně podobná. A on už jednou provždy miloval Lilith, tedy ženu silnou, vášnivou a svou.

Když jsem partnerovi tento mýtus převyprávěla, mlčel. A mlčel hodně dlouho. Do doby, než přišel s tvrzením novým. Tedy že my ženy „nevíme, co chceme, ale nedáme pokoj, dokud to nedostaneme".

A opět jsem byla nahraná, na to jsem nevěděla co říci, protože jsem si někde v hloubce svého já přiznávala, že opravdu chci něco, o čem ani nevím co to je. Ale že po tom nesmírně toužím.

Naštěstí život není konstantní, ale neustále se proměňuje a co platilo včera, dnes může být zcela jinak. Takže můj přítel přišel o práci a já ji naopak získala. Byla jsem v té době spokojená, protože konečně jsem docílila toho, oč jsem dlouhou dobu usilovala – postavit se na vlastní nohy a nebýt na nikom závislá.

Přítel se naopak začal propadat do depresí.

Měla jsem ho ráda, bylo mi ho líto a tak jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Jednou jsem ho k sobě pozvala na večeři a před tím si udělala malý rituál, ve kterém jsem poprosila o sílu a dar, který by mu pomohl a který jsem mu chtěla předat. Pomyslný dar, takový, jaký umíme dávat jen my ženy.

U večeře mi bylo jasné, že je nejvyšší čas, protože jeho deprese byla skutečně hodně hluboká.

Povídali jsme si, pak se začali mazlit a nakonec jsme skončili v posteli. Během milování jsem se mu zcela odevzdala. Nebyla ve mně absolutně žádná zábrana, žádný blok, dávala jsem se mu celá, celým svým tělem i duší. S velkou touhou potěšit ho, dát mu dar sama sebe.

Když v tom, v jednu chvíli to udělalo cvak a zmizel prostor i čas. A zmizely i naše dvě těla a v mezičase a meziprostoru se naše těla prolnula v jedno a to jedno, ta vzniklá energie se čím dál více prosvětlovala. Bylo to něco tak nesmírně krásného, že se to slovy vůbec nedá vyjádřit. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou to zase udělalo cvak, a opět jsme byli dva, v čase a prostoru.
Přítel s úžasem vydechl: „co to bylo?" A já, ještě pod vlivem toho zázraku celá šťastná, zašeptala: „to bylo splynutí duši..."

Celé tělo mi blaženě vibrovalo, každá buňka jakoby křičela ANO, ANO, ANO!!! Po tomto jsem celý svůj život podvědomě toužila. Téměř 30 let, od doby, kdy jsem začala sexuálně žít, jsem chtěla něco, o čem jsem nevěděla, co to je. O tomto jsem jen četla, až jsem si nakonec začala myslet, že to neexistuje, že je to jen výplod něčí bohaté fantazie.

Byla jsem tak hluboce naplněná, tak šťastná. A doufala jsem, že i můj přítel to bude cítit stejně. Že od této chvíle budeme žít jako jedno tělo a jedna duše...dva naprosto odlišní lidé – muž a žena, kteří si však rozumí beze slov, protože jsou na sebe naladění. Nikdo z nich není víc ani míň, jsou si rovni a vzájemně si dávají své nejlepší dary. Jenže přítel opět mlčel. Hodně dlouho mlčel. Brzy si nato si sehnal práci, ale mlčel dál. A když jsem sama na tento zážitek zavedla řeč s nadějí, že to prožijeme znovu, smetl ho ze stolu se slovy, že to zas až tak úžasné nebylo.

Byla jsem strašlivě zklamaná. Prožila jsem zázrak, ale ten, který ho prožil se mnou, ho odmítnul. Později jsem pochopila, že dostal strach, že bych ho ovládla, že by ztratil kontrolu, kterou pro svůj život potřeboval mít. Kontrolu nade mnou i nad sebou samým. Už nikdy jsme nic podobného neprožili a já jsem od něj nakonec odešla.

Od této chvíle uplynulo více jak 10 let, ale já na ni nikdy nezapomněla. Stále z ní čerpám energii, protože mi dává jistotu, že nejsme jen fyzická těla, ale také něco více, co nás přesahuje. A že milování je ta nejkrásnější cesta, jak se k tomu Vyššímu v nás, dostat.

Také jsem z celého srdce vděčna tomu muži za to, že jsem skrze něj ten zázrak splynutí mohla aspoň jedinkrát v životě prožít.

Dagmar Baránková
dagmar-barankova.cz 

Noc na Červené hoře  
Noc na Červené hoře II 
Muna aneb o pomíjivosti 
Muna II aneb o změně úhlu pohledu 
Jak milovat svého démona 
Jak milovat svého démona II 
Moje pravda a láska 
Při vaření oběda jsem vstoupila do stáří

Převzato z dagmar-barankova.cz/jak-jsem-prozila-splynuti-dusi