Jak jsem hledal svoji vizi

Níže popsaná vize je mojí OSOBNÍ vizí. Nečiní si nárok na absolutní pravdu. Každý člověk má právo na svoji vizi a svoji cestu ke štěstí a naplnění života.

O prodlouženém víkendu na začátku července 2010 jsem hledal svoji vizi při procházení rituálu, který vychází z indiánských tradic. Po předchozí několikadenní přípravě částečným půstem a modlitbami jsem strávil sám v lese na Českomoravské vrchovině dva dny a dvě noci.

Vlastní hledání vize začalo nalezením "mého místa" pomocí intuice. Napřed jsem poprosil o intuitivní vedení. Přišla mi myšlenka: "řiď se jeřabinami". Postupně jsem procházel lesem a šel od jeřabiny k jeřabině, až jsem nalezl to správné místo. Cestou mne doprovázející paní upozornila, že šlapu po borůvčí a že jsou to živé bytosti. Moje místo bylo na rozhraní smrkového lesa a pšeničného pole. Na severovýchod jsem měl výhled přes pole do široké krajiny a na hrad Lipnici, v ostatních směrech byl les. Rozumem jsem zkontroloval, že místo je dobře chráněné proti slunku (podle předpovědi mělo být 35 stupňů) a že sluníčko přímo uvidím jen při východu a 2 hodiny po něm.

Na místě jsem z tabáku udělal ochranný kruh, pronesl modlitby na ochranu mne i prostoru v kruhu a prosbu o dobrou vizi. Uprostřed kruhu jsem měl karimatku, spacák, batoh s náhradním oblečením do deště a lahve vody.

Ze začátku jsem veděl, že vize hned tak nepřijde a tak jsem prvních několik hodin prospal. Po probuzení jsem se rozhodl doplnit dvoudenní půst od jídla také půstem od vody alespoň první den. Z počátku jsem podrobně pozoroval svoje okolí. Kvetly ostružiny, na jejich květy lítaly včelky a čmeláci. Zajímavé, že dodržovaly dohodu, že karimatka je můj prostor. Vždy ji důsledně obletěly. Po chvíli se ukázala myška, káně, později bílá hrdlička a mnoho dalších ptáků. Pavouci si dělali své sítě přímo přede mnou a já to sledoval v "přímém přenosu".

Postupně jsem se dostal do stavu jakési prázdnoty, který asi po jedné hodině přešel spontáně do sjednocení s přírodou a se vším. Opět, jako již několikrát, jsem si uvědomoval, či spíše zažíval, že vše je Jedním, v Něm a z Něho. Vzpomněl jsem si na zenový koan: "Potkali se dva mistři, chechtali se a chechtali". Velmi dobře jsem mu rozuměl.

Odpoledne jsem se zabýval modlitbami za moje blízké a za lidi, kteří potřebují pomoci v jejich trápení.

V podvečer mne navštívil krásný srnec. Protože jsem seděl potichu a bez hnutí, přišel až skoro těsně ke mně. Pak se lekl a s ročileným štěkáním odběhl do lesa (ano srnci opravdu umí štěkat podobně jako pes).

K večeru přiletěli komáři a začali být velmi dotěrní. Protože jsem jim nechtěl ubližovat, zalezl jsem do spacáku i s hlavou a nechal jen malinkou dírku. Sice mi bylo velké vedro, ale byl jsem chráněn před komáry a nemusel je zabíjet.

V noci jsem pozorovoal otvorem ve spacáku hvězdy na obloze. Protože byla novolunní noc, bylo jich vidět tisíce a to velmi jasně.

Ráno jsem si užíval nádherného východu slunce, který jsem pozoroval přímo ze spacáku. Vše bylo krásné a mírné. Jasně jsem si uvědomoval Ježíšovo: "Království Boží je již mezi vámi". Bylo skutečně všude kolem i ve mně. Úžasný klid.

Rozhodl jsem se, že začnu pomalu pít. Po malých doušcích jsem za den vypil asi litr čisté vody.

Kolem poledne se mi v srdci rozhořela veliká Láska. Jasně jsem zažíval, že Láska (ve smyslu Agape) je největší silou vesmíru. Spontáně jsem začal praktikovat druhý stupeň budhistického cvičení Tonglen na osoby, které se mi intuitivně objevovaly a které mi daly vnitřní svolení. Svolení nedaly všechny bytosti, na které jsem si vzpomněl, protože jejich trápení je pro ně v tuto chvíli důležité na jejich cestě životem a v tuto chvíli se jej nechtějí vzdát.

Asi po hodině a půl stav silné lásky přešel, ale pořád jsem nedostal "vizi mého dalšího života" tak, jak jsem si představoval, že přijde. Rozhodl jsem se proto začít meditaci s upřením pozornosti na jedno místo v lese. Díval jsem se na něj nehnutě asi tři hodiny. Postupně jsem měnil způsoby vidění s vnímáním 3D i 2D stavů světa (někteří účastníci mojich poutí ví, o čem mluvím), přepínal jsem vnímání levou i pravou hemisférou, ale "vize" pořád nikde.

Když jsem skončil s meditací, protože "se nic neděje", rozhlédl jsem se přes pole do krajiny a najednou mi to došlo. Toto je ta pravá vize: krásná krajina, úrodné pole, hluboké čisté lesy, lidé pracující na poli i odpočívající u rybníka. Uvědomil jsem si, že NORMÁLNÍ ŽIVOT OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA, nalézání hranice a nastolování dynamické rovnováhy duchovního a světského v denním životě obyčejného člověka naplněném Láskou (Eros i Agapé) je nejvyšší duchovní dovedností a uměním, nejvyšší vizí lidského života z mého pohledu na svět.

Po tomto uvědomění jsem věděl, že mé hledání vize skončilo, ale z úcty k tradici a k přátelům, kteří mne na této práci podporovali, jsem zůstal na svém místě ještě jednu noc až do okamžiku, kdy se dalo se svítáním nalézt cestu zpět do civilizace. Před odchodem jsem ještě rozlil nepoužitou vodu skoro uschlým rostlinám v lese.

Mír a Láska s Vámi se všemi.

S Láskou a Úctou v mém srdci k Vám a k Bohu

Jan Bím

P.S. Tento text jsem si na své stránky dal především sám pro sebe, abych si díky internetu mohl kdykoliv a kdekoliv připomenout, co jsem při hledání vize nalezl.