Jak jsem podruhé hledal vizi

Hledání vize červen 2020

V dubnu jsem viděl video z online kruhu The Mother Earth Delegation of United Indigenous Nations of the North, kde mluvili a modlili se domorodí nositelé moudrosti z celého světa. Mezi nimi Milo Yellow Hair z kmene Oglala Siux, který vyzval všechny na planetě ke 4 dennímu půstu v době letního slunovratu roku 2020. Použil anglické slovo fast, které dá použít nejen pro půst, ale také pro rituál hledání vize. Tato výzva se mne dotkla a rozhodl jsem se opět po 10 letech hledání vize udělat. Mluvil jsem o tom s lidmi kolem Evoluce muže a vznikl projekt Vize ZE-MĚ (www.vizezeme.cz), kde nabízíme lidem udělat na slunovrat jednodenní pobyt o samotě v lese se záměrem hledat vlastní vizi a současně osobní střípek do mozaiky společné vize lidí na planetě Zemi.

Pro sebe jsem se rozhodl, že budu držet půst po dobu 4 dní a budu na více místech v přírodě. Začal jsem jedním dolem v Kokořínsku, kde znám trampskou chatičku a u ní krásnou vyhlídku do skalního dolu. Cestou tam jsem se zastavil u pramene svatého Vojtěcha kousek od Medonos. Poklonil jsem se vodě, zahrál na buben svoji píseň síly, poprosil za vodu a zdar hledání vize. S respektem jsem vložil krystal s vizualizací harmonické krajiny s harmonickým množstvím krásné čisté pitné vody. Nakonec jsem za výtok z pramene vstoupil bosýma nohama, abych se očistil. Nabral jsem si čistou vodu na pití během mého pobytu v přírodě. Pak jsem pokračoval na výchozí místo do dolu. Zaparkoval jsem a došel asi jeden kilometr pěšky. Před úzkou pěšinou mezi skalami byly čerstvé borůvky. Nasbíral jsem víčko od termosky jako dar pro duchy místa. Těsně před příchodem k chatičce začalo pršet, přihnala se bouře. Vevnitř jsem zapálil na lastuře trochu bílé šalvěje a kadidla pro očištění místa. Před chatičku jsem na lavičku postavil kalíšek s borůvkami. Oblékl jsem si nepromokavé maskáče a šel na vyhlídku. Byl jsem tam asi 2 hodiny. V dole se válely mlhy. Chvíli nebylo vidět nic a za chvilku zase celé údolí. Stále se to střídalo. Postupně se ve mně rozprostřel klid. Pak jsem byl asi hodinu v chatičce, abych trochu oschnul a pak jsem šel ještě jednou na několik hodin na vyhlídku. Pořád stoupala mlha a drobně pršelo. Mělo to takový mystický nádech. Uvnitř mne byl velký klid.

Spal jsem v chatičce, protože dost pršelo. V noci jsem zjistil, že chatičku sdílím s lasičkou a její rodinou. Dělali celou dobu dobrý randál a pobíhali všude. Dokonce je nezastavila ani rozsvícená baterka. Byla to taková veselá noc, kdy jsem moc nespal. Po klidu při pohledu do údolí mi to ale nevadilo. Jen jsem si hlídal, aby mi ni něco nerozkousali a neběhali ke spacáku. K ránu se uklidnili a tvrdě jsem usnul. Probudil jsem do zamračeného dne bez deště. Šel jsem znovu na vyhlídku. Zapnul jsem telefon, protože jsem čekal jednu důležitou zprávu. Krom jiného psala manželka, že jsem jí odvezl v batohu loďák, který potřebuje na vodu, kam jede se studenty. Bylo jasné, že musím místo opustit o pár hodin dříve, než jsem plánoval a na další místo jet přes Prahu. Vysypal jsem půlku borůvek a druhou vzal manželce jako omluvu.

Cestou zpět mi auto v Liběchově ukázalo na tachometru, že má najeto 44 444 km. Byl jsem u odbočky na hotel Liběchov, kde jsme spali při mojí úplně první doprovázené pouti. Kousíček dál se přede mnou z chodníku samovolně rozjelo bílé auto a přejelo silnici napříč. Naštěstí jsem jel pomaličku, jak jsem se díval na odbočku k hotelu. Jasná zpráva - nespěchej a dávej pozor.

Cesta do Prahy byla dost nepříjemná. Po vyklidnění v lese mi ostatní přišli nesmyslně rychlí a agresivní. Parkoval jsem v OC Nový Smíchov. Byl jsem fascinován hlukem, smradem a spěchem v obchodním domě. Moc nechápu, jak to tam zaměstnanci vydrží. Bylo mi jich hodně líto.

Po předání loďáku a zbytku borůvek manželce u autobusu jsem pokračoval autem do severních Čech, kde znám jedno místo, kde jsou duby asi 500 let staré a mnoho dalších krásných stromů včetně jilmu. Jel jsem v klidu. Bylo srandovní dívat se, jak mne někdo agresivně předjel a za zatáčkou jsme čekali 10 minut na semaforu silničních dělníků. Kam tak spěchal?

V poslední průjezdní obci, již kousek od místa, nejednou na silnici stál jestřáb a v pařátech držel malého ptáčka. Zastavil jsem a čekal, jak to dopadne. Jestřáb poskakoval po silnici a držel ptáčka. Pak zkusil popoletět, ale ptáčka pustil a on mu uletěl.

Na místo jsem přijel asi v půl třetí odpoledne. Těsně před ním byla na příjezdové polní cestě volavka. Stála na cestě úplně bez pohnutí. Zastavil jsem a vypnul motor. Stála asi 10 minut. Pak se rozešla a připojila se ke druhé, která byla opodál a společně odlétly. Jasná zpráva. Nespěchej. Počkej, až tě strážce brány pustí.

Vypnul jsem mobil a vyrazil ke stromům jen s bubnem a podložkou na sezení. Před příchodem ke stromům jsem se jim 3x poklonil až k zemi a zahrál píseň síly. Pod starý velký jilm jsem do díry pod kořeny vložil krystal jako dar místu. Postupně jsem obcházel všechny místní staré stromy. U každého jsem nějakou dobu byl, hladil ho a prosil o sdílení. Mezi stromy někdo z místních lidí udělal velký labyrint, jako mají v Chartres. Pomaličku jsem si ho prošel. Byl zarostlý vysokou trávou a tak chůze chtěla velkou rovnováhu a pozornost. Uprostřed je Budha a Nefertiti - mužské a ženské vyjádření božství v člověku. Ještě pomaleji jsem vykráčel ven. Asi to trvalo hodiny. Nevím. Čas se zastavil. Pak jsem dlouho seděl u jednoho dubu a vnímal velké zastavení. K večeru jsem se zeptal jednoho místního pána, zda mohu přespat u jilmu v hamace. Neměl námitek. Zavěsil jsem hamaku a stříšku. Za chvíli přišla opodál srna s kolouškem. Dlouho jsem je pozoroval. Jak jsem byl zklidněný a zastavený, tak jsem jim nevadil. Dlouho houkala sova, někde ve stromě nade mnou. Do hamaky mne zahnal déšť. Rychle jsem usnul. K ránu mne probudilo čůrání. Stále pršelo. Chvíli jsem v maskáčích seděl pod stříškou hamaky a pozoroval probouzející se okolí. Popíjel jsem zbytek vody z Vojtěchova pramene. Pak jsem si ještě na chvíli lehnul. Probudil jsem se, když přestal déšť. Různě jsem posedával a postával u hamaky. Nuda. Přemýšlel jsem, proč něco takového vůbec dělám. Nuda trvala docela dlouho. Naštěstí vím, že takové okamžiky při hledání přichází a je třeba vydržet. Odpoledne jsem popošel k místnímu domu a sedl na lavičku u kaštanu. Rychle se vyrojili mravenci a tak jsem musel mít nohy na lavičce. Nic pohodlného, ale zato pěkný výhled do kraje. Nádherná oblaka. Slyšel jsem ševelení listů starých stromů okolo. Pozoruji hejno jiřiček, jak s radostí létají kolem a současně jsou pohromou pro místní létající hmyz. Oboje najednou – radost a pojídání druhých v potravním řetězci. Vzpomněl jsme si na jestřába včera. Uvědomil jsem si, jak je život krátký a končí často nenadále. Vzpomněl jsem si na svého otce a jeho smrt v 81 letech. Spočítal jsem si, že žil asi necelých 30 000 dní. To je málo! Nikdy mi to takto nepřišlo. Já už prožil přes 22 500 dní. Smrt je již dost blízko i když se dožiju více jak průměrného věku. Z toho jsem byl kolem 300 dní na svatojakubské pouti, asi 1600 dní na doprovázené pouti s klientem, několik set dní jsem seděl v nějakém kruhu. Znovu jsem zavnímal ševelení listů stromů. V tom mi přišlo, jaká je moje vize z tohoto hledání. Staré stromy vzkazují: "Žiješ krátký život a tak nespěchej. Vše se rychle proměňuje. Smysl má jen radost, láska a soucit. Ostatní pomíjí." Je vidět, že i ty staré stromy již pomalu odcházejí. I ony pominou.

Pak lavička spadla a byl to jasný signál, že nemám zůstávat ještě jednu noc, ale jet domů. Při nasedání do auta slunce prosvítilo nade mnou mraky a udělaly se paprsky požehnání. Bohu, stromům a ptákům díky.

Zítra budu pokračovat čtvrtým dnem u pramene svatého Vojtěcha u Kutné Hory. Již to nebude hledání vize, ale pouť k prameni spolu s přáteli ze spolku Alopé. Symbolicky se celý rituál zakončí opět vodou svatého Vojtěcha.