Přechodové rituály

Možná jste si také všimli, že velké množství lidí v naší společnosti se chová ve 30 jako puberťáci, ve 40 ještě žijí u maminky a v 60 mají umělý obličej dvacetiletého. Také jste si určitě všimli, že více jak 50% manželství se rozvede, prudce roste popularita adrenalinových sportů, mnoho mladých mužů umírá na motorkách. Přemýšleli jste o tom, proč tomu tak je? Já si myslím, že jedním z hlavních důvodů je absence přechodových rituálů v naší společnosti a tím chybějící iniciace do jednotlivých životních etap.

Během svých cest po světě jsem se potkal s celou řadou různých rituálů. Další jsem studoval z odborných knih a hlavně na youtube. Postupně jsem objevil několik základních přechodových rituálů a jejich společných rysů.

Všechny přechodové rituály mají minimálně tři důležité fáze – proces oddělení (separace), stav přechodu (ANI-ANI) a proces přijetí. Rituál se provádí nějakými úkony „navenek“ a při nich se odehrává důležitá změna „uvnitř“, která mění účastníky rituálu. Některými rituály může „adept“ projít sám, obvykle ale potřebuje součinnost dalších osob.

Pro naplnění účelu rituálu jsou potřeba dvě věci - 1. vlastní úspěšné absolvování rituálu adeptem, 2. potvrzení změny v chování lidí v okolí. Bohužel druhá podmínka často chybí a tak je mnoho sebeiniciačních rituálů neúčinných.

Podrobně je o přechodových rituálech pojednání v knize Vývoj člověka a přechodové rituály, kterou jsem napsal spolu s Ingrid Němečkovou. Verzi PDF je možno stáhnout. Papírovou je možno objednat.

Je možno se podívat na moji přednášku pro rodiče Montessori třídy ZŠ Ba Beránku dne 30.5.2018. Zaměření je především na dětská období a vstup do puberty, ale mluvím i o vstupu do dospělosti a co s námi jako lidmi dělá přítomnost mužů u porodu. 

Podle mne jsou pro život rozhodující tyto přechodové rituály: porod, přechod z dětství do puberty, přechod z puberty do dospělosti, svatba, přechod z dospělosti do stáří, smrt. Pojďme se na ně podívat blíže.

Porod

Porod je spolu se smrtí nejzásadnějším rituálem života. Podle některých psychologických směrů je průběh porodu a okamžiky těsně po něm jedním z klíčových momentů na formování psychiky člověka (např. prof Grof). Většina dětí v civilizovaném světě se stále ještě rodí ve sterilních ošklivých nemocnicích připomínajících bílé továrny. Porody doma se již objevují a jsou pro dítě z pohledu průchodu rituálem a formování psychiky mnohem lepší.

Fáze oddělení probíhá od vytečení plodové vody, přes opuštění dělohy, objevení se ve světle, přestřižení pupeční šňůry a první nádech. Je to proces, během kterého se dítě fyzicky odděluje od matky, opouští chráněné prostředí, opouští „ráj jednoty s matkou“ a stává se fyzicky individuální bytostí. Do psychiky se promítá možná první traumatický zážitek „vyhnání z ráje“, oddělení, osamocení. Aby se tento zážitek nestal traumatem na celý život, je potřeba, aby po fázi oddělení přišla co nejdříve fáze přijetí.

Fáze přijetí má rozhodující akt v položení tělíčka novorozence na tělo matky. V tuto chvíli dochází k návratu do skoro jednoty při fyzické oddělenosti. Je to vyjádření: neboj, přestože jsi individuální bytost, jsi v těsném spojení s matkou (světem), jsi v bezpečí, jsi milován. Bohužel v nemocnicích se často nejprve miminko plácne, měří, váží a zabalí do ovinovačky.

Fáze přijetí se může doplnit tím, že ostatní členové rodiny či komunity se shromáždí chvíli po porodu a vyjádří novorozenci lásku a podporu. Dítě to nevnímá rozumem ale na úrovni intuitivního vnímání. V naší civilizaci je tato poslední část dělána formou křtu nebo „vítání občánků“.

Přes všechny děsy porodnice je porod se svatbou asi nejlépe zvládnutý přechodový rituál v naší společnosti.

Přechod z dětství do puberty

Přechod z dětství do puberty by měl obsahovat ve fázi oddělení symbolické vystoupení ze stínu máminé sukně, psychologické druhé přestřižení pupeční šňůry a opuštění dětské bezpohlavní komunity. Ve fázi přijetí akt přijmutí toho, že jsem muž / žena a to včetně měsíčního cyklu. Další částí je přijetí do mužské / ženské komunity.

V přírodních kulturách souvisí tento rituál s fyzickou událostí, kdy se tělo přihlásí ke své sexualitě – první menstruace a první poluce. Obvykle bývají nazývány slavnost rudého nebo bílého květu. V naší kultuře ani nevíme, že by nějaký takový rituál měl být. Proto má většina žen potíže se svojí menstruací, puberta probíhá „těžce“, někteří (kupodivu zvláště muži) žijí pod máminou sukní ještě ve třiceti.

Pokud není přechod do puberty spojen s první menstruací nebo polucí, ukazuje se jako vhodné období konec 5. Třídy základní školy. Po prázdninách dojde nástupem na druhý stupeň a ještě více nástupem na 8 leté gymnázium k velké změně. Ve třídě již nebude jedna „máma“ učitelka, ale učitelé se budou střídat podle jednotlivých předmětů a na gymnáziu budou novým žákům vykat.

Rituál přechodu z dětství do puberty je důležitý i pro matky. I z její strany je důležité psychologické druhé přestřižení pupeční šňůry a vypuštění dítěte do nebezpečného prostoru mimo její ochranu a vliv. Bohužel díky absenci tohoto rituálu často vidíme matky, které dirigují a ochraňují své děti i ve věku, kdy jejich děti mají již své vlastní děti.

Jak takový rituál může vypadat? S jednou mojí klientkou (říkejme jí třeba Jana) jsme si o slavnosti rudého květu povídali asi měsíc před tím, než její dcera měla první menstruaci. Jana si dopředu s dcerou sedla a vysvětlila jí všechno o menstruaci a měsíčním ženském cyklu. Od věcí hygienických po povídání o důležitosti ženského „bytí na měsíci“ u indiánů, kdy indiánské ženy jsou v „měsíční chýši“ a „přijímají dělohou vizi na další měsíc“. Vysvětlila jí, že menstruace může být i v naší kultuře posvátný okamžik v životě ženy, kdy by se měla věnovat sama sobě a své ženskosti.

Jana se spojila se všemi ženami linie své dcery (ona jako matka, babičky z obou stran, její setra a setra muže). Společně připravili slavnost rudého květu. O prvním víkendu po první menstruaci její dcery udělaly slavnost. V první části, kdy byli přítomni i muži z rodu, udělaly Jana a její dcera obřadní rituál přestřižení růžové stuhy reprezentující psychologickou pupeční šňůru. Dcera si přede všemi nasadila nové velké náušnice reprezentující její ženskost, které dostala jako dárek od obou rodičů. Dále rituál pokračoval již jen mezi ženami. Odebraly se do místnosti určené ten den jen ženám. Místnost byla nazdobena a byla plná ženských věcí a dobrot. Všechny ženy z rodu postupně dceru jedna po druhé přivítaly mezi ženy a předaly jí osobní ženský dárek. Navíc doplnily rituál tím, že i všechny dospělé ženy rodu si udělaly vlastní rituál přestřižení psychologické pupeční šňůry od svojí matky.

Jiný příklad je rituál pro syna mé kamarádky Lucie. Již několik dní dopředu se synem o rituálu rodiče mluvili. Vysvětlili mu, co vše se bude během rituálu odehrávat. Syn si prošel své hračky a vybral ty, které již nebude dále používat. Rituály se zúčastnili tito lidé: rodiče, syn, mladší bratr, blízký kamarád rodičů se svými dvěma dcera zhruba ve stejném věku jako synové a já. Během rituálu dostal syn album a vytisklé fotografie z důležitých momentů jeho života. Fotky jsme si všichni společně prohlédli a on je zařadil do alba. Dále dostal kufřík, do kterého si uložil toto album a další předměty odkazující na jeho dětství. Dále syn předal jako dárek po jedné své hračce mladšímu bráchovi a přítomným holčičkám. Pak následovalo společné jídlo s povídáním o zážitcích z jeho dětského života.

Po jídle pokračoval rituál přestřižením růžové stuhy napnuté mezi synem a matkou. Oba střihli v ten samý okamžik a vzali si svůj díl stuhy a uložili mezi své cennosti, syn do kufříku se vzpomínkami na dětství. Po odstřižení dostal syn ještě dopis od matky.

Další součástí rituálu byl společných odchod mužů a syna na výpravu asi 10 km na místo v lese s krásným výhledem na řeku. Zde jsme udělali oheň. Syn dostal darem od otce pěkný velký švýcarský nůž. Na ohni jsme upekli buřty. Při pečení jsme si povídali o tom, co žijí dospělí chlapi, o vlastním „tajném“ místě v přírodě, o vztazích mezi muži a ženami. Poměrně brzy jsme šli spát „pod širák“. Druhý den nás čekal asi 15 km dlouhý pochod domů.

Přečtěte si pohled na tento rituál očima matky Lucie.

Podobný rituál pro svého syna Vavřince připravila i další moje kamarádka Monika.

Příklad rituálu pro dívku

Dříve v našem prostředí existoval rituál přechodu do puberty. Jednalo se o obřad biřmování – přijetí ducha svatého. Velmi důležitá byla i úloha kmotrů. Kmotr býval často nejdůležitější osobou pro dobrý spirituální rozvoj mladých lidí.

Rituál přechodu z puberty do dospělosti

Během tohoto rituálu se dospívající definitivně odděluje od svého dětství, od času hledání sebe, času převažující hry a zábavy. Odděluje se také od bezpečí žití v původní rodině a komunitě. Setkává se se svojí smrtelností a přijímá osobní zodpovědnost za svůj život a za svoji komunitu.

V přírodních kulturách je rituál vstupu do dospělosti nejdůležitějším rituálem především pro muže. Během tohoto rituálu jsou mladí muži a někdy i mladé ženy vystaveny potencionálně velmi nebezpečné situaci, kdy se potkávají se svojí smrtelností. Musí projevit odvahu, šikovnost a zodpovědnost. Po světě má tento rituál různé podoby. Masajové odcházejí sami se stádem krav do buše, kde žijí nebezpečná divoká zvířata a musí stádo ohlídat po dobu několika týdnů a vrátit se nejlépe se zubem lva, kterého zabili. Na tichomořských ostrovech skáčí mladí muži ze stromu hlavou dolů přivázáni za nohy na liánách. Indiáni v severní Americe odcházejí na několik dní sami do divočiny na hledání vize, kdy obvykle čtyři dny nejedí, nepijí, nespí, sedí nebo stojí v malém kruhu a čekají na vizi svého života. Rituál je obvykle doprovázen starším / šamanem komunity, který dbá hlavně na to, dospívající pochopil svoji zodpovědnost za svůj život a za svoji komunitu.

V naší kultuře byl takovým přechodovým rituálem pobyt na vojně. Bohužel byl hodně špatně pojatý, ale alespoň nějaký. Dnes již takový rituál nemáme vůbec. Protože podvědomě víme, že na kraji dospělosti je důležité se potkat se svojí smrtí, prudce roste obliba adrenalinových sportů, divokého ježdění v autech, pobírání drog a jiných životu nebezpečných činností. Tyto aktivity ale probíhají bez odpovídající přípravy a bez vedení moudrých stařešinů a tak k žádané iniciaci obvykle nedochází a z mladých se stávají feťáci drog nebo adrenalinu.

Pomalu se objevují komunity a „stařešinové“, kteří nabízejí rituály hledání vize (naše nabídka tohoto rituálu), šamanského zasvěcení či jiné iniciace. Je docela obtížné se v nich vyznat a hlavně najít toho správného „stařešinu“, který má dostatečnou moudrost, pokoru a zkušenost.

Vhodnou formou rituálu přechodu z puberty do dospělosti může být dlouhá cesta do dalekých zemí ve stylu „baťůžkářů s minimálním rozpočtem“, delší pracovní nebo studijní pobyt v cizí zemi. Výbornou alternativou je dlouhá poutní pěší cesta například do Santiga de Compostela nebo kolem ostrova Shikoku v Japonsku.

Důležité je oddělení od původní rodiny a komunity, nutnost postarat se plně o sobě a nejlépe i o nějaké druhé. Velmi významná je úloha otce. Otec by měl být tím, kdo dospívajícího popostrčí ze dveří a přinutí jej nastoupit jeho vlastní cestu životem.

Svatba

Svatba je přechodový rituál, který jsme zachovali a kterému nejlépe rozumíme. Bohužel často nemá dobře ošetřené některé důležité části.

V části oddělení by mělo dojít k rituálu opuštění stávající rodiny, ve které by mělo být poděkování rodičům za výchovu a ochranu v dětství. Mělo by dojít k třetímu přestřižení pupeční šňůry. Rodiče by měli své dítě vypravit „na cestu“ do jiného bytí v nové rodině.

Ve fázi přijetí dochází k přijmutí jiného člověka do mého intimního světa, k přijmutí zodpovědnosti za naši novou rodinu a za naši společnou novou bytost sestávající ze dvou individuí. Dochází ke změně ze světa vyjádřeného prostřednictvím JÁ do světa vyjádřeného prostřednictvím MY.

V poslední době se často setkávám s mladými lidmi, kteří žijí v páru, mají děti, ale neprošli rituálem svatby. Myslím, že je to dosti nebezpečný stav, protože nejen že nedošlo k právním aktům, které upravují vztah ke společně nabitému majetku, ale hlavně nedošlo k vnitřní transformaci z JÁ na MY. Můžete namítnout, že stejně se více jak polovina manželství rozpadá. Myslím, že je to absencí předchozích rituálů a nepřijetí osobní odpovědnosti za svůj život a všechny kroky v mém životě.

Rituál přechodu z dospělosti do stáří

O nutnosti tohoto rituálu jsem se dozvěděl teprve nedávno. Skoro nic o něm není napsáno. Přesto je to důležitý rituál, který zajišťuje to, že dorůstají „moudří stařešinové“, kteří mohou společnost moudře vést k harmonickému životu. Bohužel „moudré stařešiny“ skoro nemáme.

Z osobního zážitku jsem pochopil, že část oddělení je obsažena v úmrtí našich rodičů. Osud ke mně byl milostiv a byl jsem osobně přítomen při smrti svého otce. Byli jsme shodou okolností přítomni jeho smrti celá rodina – manželka, synové a navíc moje žena. Po celou dobu umírání jsme drželi tátu za ruku a já jej často podpíral, aby se mu lépe dýchalo. Zemřel mi v podstatě v náručí. V okamžiku smrti jsem pocítil, jak se přes dotyk a osobní fyzickou blízkost přeneslo něco z táty do mne, do mého těla. Bylo to jakési převzetí „štafety“.

Smrt našich rodičů je definitivní přestřižení pupeční šňůry. Při osobní přítomnosti při smrti dojde k naplnění, při nepřítomnosti dojde ke „ztrátě a vzniku díry“.

Část přijetí podle mne souvisí s narozením vnoučat a tím s přijetím zodpovědnosti za život budoucích generací. 

Takto iniciovaní „stařešinové“ vědí, že náš život je konečný v individualitě a potencionálně nekonečný v budoucích generacích. Je důležité žít tak, aby náš přítomný život byl zodpovědný k nám ale i k našim dětem a dětem našich dětí.

Společně s Janem Bílým si myslím, že v čele společnosti by měli stát iniciovaní moudří stařešinové, kteří si prošli všemi iniciačními přechodovými rituály, přijali zodpovědnost za život svůj i za životy budoucí.

Smrt

Smrt je posledním přechodovým rituálem života člověka. Umírající se odděluje od života v těle na této zemi a přijímá život nový. Jaký je život po smrti je tajemství, které nám přibližují různé víry a vyznání, ale ve skutečnosti budeme vědět pravdu, až tímto rituálem projdeme.

Myslím, že stejně jako předchozí rituály smrt potřebuje dobrou přípravu a doprovázení blízkých a moudrých stařešinů.

Reakce čtenářů

Václav Z.:

Vazeny pane Bime,

chtel bych reagovat na Vami zduraznene prechodove ritualy. Vase myslenka o nich je velmi zajimava a v podstate s Vami souhlasim, zejmena o jejich nezbytnosti.

Mám pocit ale, ze je teziste tohoto problemu trochu nekde jinde. Ne v samotne absenci techto ritualu, ale faktu, ze u vetsiny nebyla dana faze naplnena. Toto je pak duvodem pro absenci prislusneho ritualu.

Dam priklad z meho zivota. Diky striktni ale na druhou stranu nedomyslene vychove meho dominantniho otce alkoholika jsem si neprozil mezi pubertou a dospelosti to, co jsem si asi prozit měl. Nicmene jsem se kratce po VS ozenil s pro me zcela nevhodnou partnerkou. Probehla svatba, měli jsme pak dite. Za 8 let vztahu jsme se ale rozvedli v mych 30 letech. Po dobu nasl. 7 let jsem se vratil o 10 let zpět, chodil s ruznymi devcaty (po sobe :-)), hodne sportoval, jezdil po Evrope i po svete, venoval jsem se duchovnim praktikam (meditace, modlitby) a poznaval jsem do hloubky sám sebe i ostatni. Delal jsem vse, co mi otec nedovolil, bud co mi vyslovne zakazal nebo na co jsem nemel vubec diky jeho vychove prostor. Pote jsem si nasel partnerku, moji soucasnou manzelku, a máme jiz jedno dite.

Proc o tom mluvim? Prvni svatba pro me tehdy neznamenala zdaleka tolik, co ta druha. Obe byly ritualem, ale ta prvni nebyla tim, ktery popisujete. Duvodem je to, ze predchazejici etapa zivota nebyla naplnena.

Verim v to, ze jakmile nekdo danou etapu zivota naplni a vnitrne se rozhodne, ze pujde dal, nejaky ritual se sám pririzene najde. Naopak, kdyz toto obdobi naplnene neni, a zaroven chybi to vnitrni rozhodnuti se posunout dal, ritual je k nicemu.

A to si myslim, ze je problemem dnesnich lidi. Muzete rict, ze zejmena dnes mají vsichni moznosti zazit vse, co si muzou prat. To ano, ale to je asi kamen urazu. Lidé si spravne odzivaji to, co drive nemohli. Ale diky temto neprebernym moznostem s tim nedokazi prestat vcas a stava se jim to drogou. Davaji dlouhodobe na prvni misto uspokojovani svych choutek (premira sexu, adrenalinove aktivity atd.) a vysledkem je sebestrednost na ukor druhych. Diky absenci staleho konzistentiho vedeni (pomoci staresinu, pomoci stale viry/nabozenstvi apod.) se nedokazi zorientovat, nedokazi najit to, co je pro ne opravdu dulezite, nedokazi nastoupit na nejakou smysluplnejsi cestu a prejit do dalsich fazi zivota.

:-)

Jen muj vhled inspirovany Vasi zpravou.

S pozdravem

Vaclav Z.

JFB:

Díky za Váš názor. V podstatě s ním souhlasím. Myslím, že to není úplně tak, že když je adept připraven, tak se rituál najde. Podle mne je to tak, že do určité míry musí přijít připravenost, pak proběhne rituál, který uvědomění stavu posune skokově do větších hloubek.

Je jasné, že rituál sám o sobě je málo. Po rituálu musí následovat vědomá práce na zažití rituálu a uvedení výsledků do reálného života.

Rovněž je podle mne důležité žádný z popsaných rituálů nevynechat a nepřeskakovat. Možná, že první svatba nedopadla dobře, protože chyběly rituály vstupu do puberty a do dospělosti.

Aleš B.:

Dobrý den Jane
Se zájmem jsem si přečetl váš článek o přechodových rituálech. Všechno to má svou logiku a líbí se mi to. Jen u té svatby. Nevím nevím. Podle mě mají do partnerství příjít už samostatní dospělí lidé. Rodina už má být opuštěna (přechod z puberty do dospělosti). Předcházet by měla fáze bez rodiny. A taky se mi nelíbí to MY. Dítě opustilo MY tvořené s matkou a stalo se z něj oddělené JÁ. A tak to má zůstat do smrti. I té smrti musíme čelit sami za sebe. I když samozřejmě může být kolem rodina. Já to cítím tak, že v partnerství mají být dvě JÁ vedle sebe, když dobrovolně chtějí. Je mezi nimi hranice, ale tak je to v pořádku. Ta hranice = rozdílnost, to je živnou půdou pro ono partnerství. Už to není symbiotické "s mámou", kde není úniku, ale svazek dobrovolné "spolupráce". Na něčem dobrovolně spolupracujeme, ale přitom zůstáváme sami sebou. Při svatebním obřadu chybí i jasné uvědomění vzájemných povinností a to, že k nim dobrovolně přistupujeme a chceme tak partnerovi dávat. Vnímám svatbu právě jako okamžik tohoto uvědomění. Je to podobné jako okamžik, kdy si v novém zaměstnání čteme pracovní smlouvu a podepisujeme ji. Ani na to nepotřebujeme okolí. Je to mezi těmi dvěmi partnery. "Ujednáno. To to je můj vztah k tobě a tvůj ke mě".

Ať se daří, Aleš

JFB:

Jednoznačně by do svatby a závazku ke vztahu měli přistupovat jen samostatní a dospělí lidé. Měli by mít za sebou úspěšně projití rituálu vstupu do puberty a do dospělosti. Měli by umět stát pevně na svých vlastních nohách a měli by být schopni se sami rozhodovat a živit.

Podle mne i ve fázi samostatného žití bez rodiny, jsme stejně pocitově a zázemím vázáni do naší původní rodiny.  Je to samozřejmě individuální, ale pořád jsou nejbližšími lidmi máma, táta a sourozenci. Mění se to vytvořením vztahu s partnerem.  Napřed je určitě dobré spolu chvíli žít, aby se oba naučili společné soužití. V okamžiku, kdy přečkají úspěšně konec pozitivních a negativních projekcí (téma na samostatný článek) přichází okamžik, kdy by se vztah měl prohloubit svatbou.

Souhlasím, že i po svatbě, by oba měli umět stát samostatně. Plnohodnotný vztah je ale podle mne víc. Džibrán v knížce Prorok přirovnává manželství ke sloupům chrámu. Stojí oba samostatně, mezi nimi je prostor a nahoře jsou pevně spojeni. Toto spojení je to, co jsem nazval MY. Je to mnohem víc, než dvě samostatně stojící JÁ. Bohužel většina párů, které mám kolem sebe, tohoto stavu nedosahuje a opravdu jen dva stojí vedle sebe a mezi nimi je pouze "smlouva"

Klára

Ahoj Honzo,

děkuji za článek o přechodových rituálech. Hodně jsem si jejich potřebu uvědomila s narozením naší Bětunky a mám potřebu udělat drobnou poznámku na tohle téma. Porody doma jsou dnes hodně diskutovanou záležitostí a já za sebe můžu říct, že mám veliké štěstí, že jsem doma nerodila, protože bych v tom případě byla mrtvá. Dvakrát. Po obou porodech jsem masivně krvácela a skončila na JIP. Až teď s Bětunkou zjistili, že trpím vrozeným diseminovaným antikoagulačním syndromem, což znamená, že tělo při větší krevní ztrátě zpanikaří, vyplácá všechny srážlivé látky naráz, takže se vytvoří masivní sraženiny, pak už ale nemá čím srážet a člověk bez zásahu lékařů může velmi rychle vykrvácet. Skákalo kolem mne na ARU deset doktorů a i tak byli opocení, aby to "stihli", než jim tam vyteču úplně. A nejsem rozhodně jediná.

Můžu ale srovnávat porod s Toníkem, kdy jsem přišla do porodnice nepřipravená a bez podpory. A porod s Bětunkou, kdy jsem měla s sebou "svou" porodní asistenku. Všechno proběhlo krásně, přirozeně. Bětunku jsem dostala rovnou k sobě, nemytou, neměřenou. Mohla jsem si ji rovnou "očuchat", pomazlit. A výsledek? Bětunka je podstatně klidnější, mnohem dřív se směje a v noci už spí skoro celou noc. Prostě ví, že má u mně svoje jisté. Netrpí separační úzkostí, je minimálně plačtivá. Toník od malinka hodně plakal.  V noci se budil maximálně co dvě hodiny. Dodneska má pláč často na krajíčku a potřebuje ujišťovat, že ho máme moc radi.

Tak jen za sebe říkám, že porod v porodnici je také možné prožít krásně a může se stát přechodovým rituálem. Hrozně často, několikrát denně, si na ten Bětunčin den D vzpomenu. Cítila jsem se silná a pyšná na svoje tělo a svoje ženství, které jsem tím konečně opravdu přijala. Moc ráda se do těch chvil vracím a čerpám z nich sílu. Hodně si toho z nich pamatuji a musím říct, že to byl nejdůležitější den mého života. Doteď cítím, jak mi Bětuška vychází ven a nic krásnějšího jsem v životě nezažila.

K porodu je z české provenience zajimavá knížka Vladimíra Marka: Nová doba porodní.

Klára