Osobní reference klientů

Zdeňka Ubgerová

O Honzovi jsem se dozvěděla „náhodou" od kamarádky. Hrála jsem si s myšlenkou, že po více než 20 letech opustím obor finančního poradenství, který mě postupně přestal naplňovat a ztrácela jsem smysl této práce a svěřila jsem se kamarádce, že bych nejraději chodila s lidmi po lese. A ona mi k mému překvapení řekla, že takové „povolání" existuje, že zná člověka, co takto chodí po lese už asi 12 let. A ať si najdu na netu „Jan František Bím". Že ona s ním šla jednou a zásadně jí to změnilo život. Vybavuji si, že mi říkala, jak v podstatě celou cestu mlčeli. Celé mi to přišlo zajímavé až neuvěřitelné.

Moje na detail zaměřená analytická povaha mě přiměla prostudovat celý web, než jsem si mu dovolila v srpnu 2023 napsat s tím, že bych s ním ráda šla na jednodenní pouť. Že uvažuji o tom, že bych skončila jako finanční poradce a že bych chtěla dělat něco jako on a že bych prostě chtěla vědět, jak to dělá. 😊

Domluvili jsme si termín za měsíc, na počátek září. Na jeho stránkách jsem našla tolik informací, co se mnou souznělo. Například jsem chtěla jít do Voděradských bučin, což je mé srdcové místo a přečetla jsem si, že on tam s lidmi také chodí. Věděla jsem, že si mám psát ještě před poutí deník, všímat si snů a dát si záměr, co chci na pouti „řešit". Psala jsem mu několik dní před poutí, abych se připomněla a domluvili jsme se kde se sejdeme. Mail někde zapadl a ještě den před poutí jsem neměla odpověď. Už tenkrát se stal první „zázrak". Za ten měsíc mezi domluvou termínu a fyzickou poutí se stalo tolik věcí a padlo definitivní rozhodnutí, že podám výpověď, že jsem byla rozhodnutá nechat věci, tak jak jsou, Honzu neuhánět a poslat mu peníze i kdybychom se nesešli, protože jsem cítila, že svou práci nějak „záhadně" udělal.

Večer mi pak volal, s tím, že se mail zatoulal a domluvili jsme si podrobnosti. Pamatuju si, že jsem se ho ptala, co chce k jídlu, protože jsem měla vzorně nastudováno, že mám mít jídlo i pro něj. Jedna z věcí, co jsem se s Honzou naučila, je to, že nemám nic řešit, protože vždycky řeším úplně něco jiného a nepodstatného :-D. Taky si vybavuju, jak jsem brala jako největší výzvu poutě, že budu muset mlčet, protože jsem hodně upovídaná.

Za poslední rok jsme spolu podnikly 9 poutí a strávili spolu 14 dní (dvě poutě byly vícedenní). Ne, opravdu jsem to neměla v plánu. Kdyby mi někdo řekl, že se můžu zúčastnit roční transformační cesty, 100 % bych řekla, že na to nemám. Čas, peníze, energii, chuť, vlastně ani důvod :-D.

Ale po první pouti jsem úplně automaticky brala, že se brzy zase uvidíme, protože jsem měla v hlavě víc otázek než před poutí.

První pouť tedy proběhla v mých milovaných bučinách a začala tím, že po asi 200 metrech chůze jsem dostala skoro až panický záchvat strachu, že mi něco udělá. Věděla jsem, že je to naprosto iracionální, že je to fajn sympatický chlap, a tak jsem mu řekla co se mi honí hlavou...

Ještě si pamatuju, že mi proletělo hlavou, že jsem teda nevydržela dlouho mlčet :-D. Protože jsme samozřejmě začali mluvit a různými technikami to zpracovávat. Asi po 500 metrech jsem se rozbrečela, protože jsem mu chtěla ukázat mé oblíbené místo a zrovna tohle místečko bylo vykácené. Byla jsem ze sebe překvapená, že JÁ brečím před cizím chlapem, kterého znám ani ne hodinu.

Brzy jsem zjistila, jak je spojený s prostorem, protože mi dával neustále otázky typu: Povídejte, sojčí pírko, co to znamená? Nevím! Fouká vítr! Hmmm a co? Proč sem přiletěla ta vážka? Nevím!

Připadala jsem si jako nepřipravený student u zkoušky. Bavili jsme se o knížkách a já vyprávěla oblíbenou pasáž z Malého prince, že kdyby měl čas, že by šel pomaličku pro vodu do studánky. A Honza na to odpověděl, že támhle je potůček, ať tedy pomaličku jdu. Coooo? Ale udělala jsem to, on zůstal stát a já šla pomaličku k tomu potoku. Tam mi najednou přišlo, že bych do něj měla vlézt. Co? Já? Do studený vody NIKDY! Jenže jsem „musela". Zula jsem se a do té ledové vody vlezla, co mi přišlo si nechám pro sebe, ale nějak mi došlo, že tohle nejsou žádné obyčejné vycházky do lesa, že to má obrovský přesah, zřejmě takový, na jaký je člověk připravený a čemu je podvědomě otevřený.

Druhá pouť se konala už za 14 dní 😊. Chtěla jsem jí pro změnu na místo, které vůbec neznám, nikdy jsem tam nebyla a vyzkoušet jít jen podle intuice. Navštívili jsme Vlčí rokli u Jílového a největší zážitek byl, že jsem na vlastní kůži pocítila, že se mi rozpadlo ego, protože já, která má velký orientační smysl, jsem se ztratila, ale úplně neuvěřitelně. Navíc jsem cestou nacházela tak neuvěřitelná znamení, až jsem Honzu obvinila, že to tam schválně narafičil. Přitom samozřejmě nemohl vědět kudy budu bloudit 😊. Mé ego se rozpadlo symbolicky u druhého lomu, který jsme potkali, poté, co jsem našla uprostřed lesa lžíci, rýč, potkala jsem bagr a pak si dovolila říct, že uvěřím Honzovým slovům, že očividně mám před očima nástroje, jen je mám začít používat, až potkám ještě větší nástroj, než je lžíce od bagru a došli jsme k druhému lomu, kde bylo obrovské kolesové rypadlo. Chceš ještě nějaký důkaz??? To už jsme si tykali, protože jsem mu řekla, že po takových zážitcích si nemůžeme vykat :-D.

Další pouť byla o 6 týdnů později na stejném místě. Mezitím mi onemocněl táta a mým tématem bylo jeho možné odcházení. Tahle pouť mě hodně postavila nohama na zem a rozhodla jsem si vzít tátu domů.

Další pouť byla za měsíc, v prosinci, byl mráz a hodně sněhu a já si chtěla projít Malou Stranu. Všechno bylo jinak, než jsem si naplánovala a kroky mě dovedly do Lorety, kde mě Honza nechal samotnou a stál opodál a mě se tam otevřelo třetí oko. Já si vždycky myslela, že takové věci se dějí plánovaně, na nějakém rituálu a tak, ale s Honzou se mi dějí různé věci pro mě nečekaně a určitě neplánovaně.

V lednu jsme se sešli v Příbrami na Svaté Hoře, a i když byla zima a neskutečný vichr, mě hřály mé stále studené nohy. Tam se mi poprvé stalo, že jsem intenzivně začala vnímat energii daného místa, zde výrazně ženskou.

V dubnu jsme vyrazili na 3 denní pouť do Lužických hor, protože si mě „volal" Oibyn a já už věděla, že Honza je jakýmsi klíčem k otevírání mých darů a schopností. Kdybych tam jela já sama, bude to jen výlet nebo tam něco ucítím, něco mi dojde, ale sama to nerozklíčuju. Honza mi ukázal kouzlo autopouti, kdy mi řekl, ať nezapínám navigaci a jedu tam, kam mě intuice povede . Díky tomu jsem objevila kostel Máří Magdalény v Mařenicích a také dojela na úplně odlehlé místo s příznačným jménem Naděje se stejnojmennou přehradou, kde se mi stalo, že jsem se přestala bát výšek. Prostě jsem najednou šla po úzké hrázi a dobrý 😉. Na Oybinu se mi potvrdilo, že jsem paličatá a že cítím energii daného místa, zde opět výrazně ženskou.

Koncem května jsem měla nepříjemné zdravotní problémy a sešli jsme se v lese nedaleko mého bydliště a bylo to hodně uzemňující a úplně jiné, než jsem si představovala.

Na přelomu července a srpna jsme podnikli 4 denní pouť do rodiště mé mamky, protože mi došlo, že mé zdravotní potíže budou zřejmě souviset s ženskou rodovou linií. A opět, žádný rituál, žádná konstelace, ale hezky pěkně si to tam nacítit a prožít a vyčistit. Za ty dny jsme několik hodin strávili na několika hřbitovech, odboural se můj odpor ke kopcům (byli jsme v Krkonoších), pocítila jsem, jaké to je, když se skrz mě něco čistí a já jsem jen prostředník a nemám nic dělat a nechat to všechno proudit. Bylo tam velké uvědomění, kolik věcí, názorů a myšlenek v mém životě není mých, ať už vědomě nebo nevědomě.

Poslední pouť proběhla bez dvou dnů přesně po roce od té první na stejném místě. Když to takto rekapituluju, jsem na své cestě mnohem dál a úúúúplně někde jinde, než bych si dokázala představit. S Honzou sbírám jednotlivá puzzle mého nového já. Postupně se loupu jako cibule, odhodila jsem tolik přesvědčení, názorů a představ, až mi to přijde neuvěřitelné.

Ta žena, která po roce šla do svých milovaných bučin je někdo jiný. Je to víc ona, víc sama sebou, nechala během roku za sebou spoustu masek. Jde po cestě, nechává se vést, překonává s důvěrou svoje strachy, neřeší, co je na konci cesty a prostě dělá krok za krokem.

Moje malé velké uvědomění z poslední pouti je: jestli chceš dojít někam, kde jsi ještě nikdy nebyl, musíš jít cestou, po které jsi ještě nikdy nešel.

 

Petra Hromádková

Na začátku byla osobní krize, kterou jsem pojala jako příležitost ke změně – následování nové osobní vize. Za sebou jsem měla zkušenost v podobě osamocené šestidenní cesty z domu na Praděd. Cesty, která se prvním krokem ze dveří neplánovaně proměnila v pouť.

Vzpomněla jsem si na článek z Pravého domácího časopisu o doprovázených poutích a spojila se s Honzou. Mým záměrem bylo během jednoho roku absolvovat čtyři doprovázené poutě, posílit kompetence pro jejich samostatné vedení a zažití pouti a jejího fungování z pohledu klienta.

Zpětně tento krok považuji za zlomový okamžik na cestě sebepoznání.

Na staré přístupy nedošlo. Návody ani zkoušení u tabule nebyly k dispozici. Hru „na paní učitelku" se mnou Honza prostě nehrál. Šli jsme na to od lesa, teda spíš od píky. Cestou vnitřní motivace.

Charakter každé pouti se přirozeně odrážel v pohybu skutečnou krajinou. První dobře vystihuje představa „motání v kruhu". U druhé pouti jsem vnímala určitý posun k „vím, co chci, jdeme tudy". Třetí pouť vedená na dálku byla spontánním experimentem. Čtvrtá už se možná blížila společné pouti dvou poutníků.

Každá pouť vynesla na povrch mnoho témat k domácímu zpracování.

První pouť posvítila na nutnost práce se strachem, hranicemi, očekáváním, závislostí na vnější motivaci, orientací v prostoru a čase, synchronicitami. Druhá přinesla úvahy kolem práce se záměrem, odpovědné komunikace, smyslu v životě člověka, duchovní stránky naší existence. Třetí pouť byla spojená s rituálem, porozumění řeči přírody, založená na vnitřní motivaci a plynutí. Poslední se dotýkala významu ticha, porozumění srdcem, naslouchání, zpomalení, pozorování a učení sebereflexe.

Časem se proměnilo také moje prožívání pouti. Od psychicky a fyzicky náročného začátku k celkem uvolněnému bytí tady a teď nakonec.

Za zmínku stojí fakt, že na pouti se člověk ocitá už v době domluvy termínu a nové impulsy se objevují ještě nějaký čas po rozloučení. Vnitřně jsem putovala vlastně celý rok. Poutě mi rozšířily obzory a přinesly kvalitní vyhození z konceptu zajetých myšlenkových stereotypů.

Za velký přínos Honzova nastavení poutí považuji ne-vedení a spolehnutí se na intuici a vnitřní motivaci klienta s důvěrou v to, že dělá právě takové kroky, které v daném okamžiku potřebuje. Třeba zažít sebe jinak.

Cestou ke změně je vždy první krok jinak. Účast na doprovázené pouti má potenciál být zrovna takovým prvním krokem, i když průběh pouti i její výsledek je pro každého jedinečný.

Tímto Janu Bímovi děkuji za podporu na cestě, že svou plnou přítomností umožnil, aby se věci děly, a vřele doporučuji jeho služby také ostatním.

Petra Hromádková, Blansko

 

Linda Horčičková 

Linda popsala zážitek o své pouti na svém blogu. Doporučuji si jej přečíst celý. Tady je jen kratší výtah.

K čemu je doprovázená pouť? A co to vůbec je?

Před necelým týdnem jsem se jedné doprovázené pouti zúčastnila. Velmi ráda vám zde tuto zkušenost předám – přesně do té míry, do které je to možné. Nicméně to, co vám tu budu vyprávět, bude o mojí pouti. Ta vaše bude jisto jistě jiná, když se rozhodnete nějakou prožít.

Jak si doprovázenou pouť představit? Putujete, tedy jdete. Kde? Kdekoliv. Nejlépe tedy v přírodě. Jdete vy a váš průvodce. Jeden na jednoho. Jdete, a mluvíte. Nebo mlčíte. Nebo odpočíváte. A to je celé. Jak jednoduché. Jak efektivní.

Chodili jsme v mojí milované Divoké Šárce. Nachodili jsme tak 15 – 20km a kromě toho, že to byl zatraceně užitečný den, byla to i moc milá procházka. Ráchali jsme si nohy v potoce, šli po cestách i mimo ně. Potkali jsme kresbičky mimozemských tříprsťáků. Pozorovali opravdovou džungli. Honza občas upozorňoval na synchronicity v přírodě. Považuju je za zajímavý způsob, jak k vám krajina hovoří. Otevírá úplně jiné pohledy na stejnou věc. Zajímavé to bylo.

Na začátku pouti s Honzou je na vás, abyste si formulovali záměr.

Ten můj zněl:

Zjistit, co je to vlastně pokora. Hledat způsoby, jak se k ní můžu přiblížit.

A jak to tedy probíhalo?

Vrátím se k těm synchronicitám v krajině: Chtěla jsem jít na kopec. Ovšem zahnula jsem odbočkou, která vedla do údolí. Uvědomila jsem si to a chtěla změnit cestu. Na té odbočce stálo auto lesníků, něco z něj zrovna vykládali. Než jsem stihla opravit směr, Honza se s jedním z lesníků pozdravil a dali se do řeči. Odněkud se znali. Když domluvili, povídám Honzovi: „Já ale chci jít na kopec, a to je tamtudy. Nevím, proč jsem zahnula sem. Asi pro toto setkání." A Honza na to: „Všimla jste si (to jsme si ještě vykali :-), co bylo napsáno na tom autě?" A já na to, že ne. Vrátili jsme se kousek, až jsem na auto lesníků dohlídla. Bylo tam logo stromů a nápis: „Rostete s námi." Vida, pěkné. Vzápětí jsme po cestě na kopec vlezli do třešňového sadu. Zrovna jsme se bavili o vztahu muže a ženy (ono u toho většina témat stejně skončí, téma pokory nevyjímaje), když jsem viděla dvě sojky. Radostně se honily v třešních, nekřičely. Zastavila jsme se a pozorovala je. A Honza na to: „Znáte sojku z nějaké pohádky?" A já že jasně – asi si všichni pamatujeme sojku z Krkonošských pohádek. Honza upřesnil, co já jsem si už nepamatovala: že sojka křičela a žalovala, když někdo (Anče, Kuba, Hajnej nebo dokonce Trautenberk) lezli do Krakonošova! A Honza mi povídá: „A co je Krakonošovo? Kam vstupujeme?" A já (natvrdle): „Cože?" a Honza: „No co je pro vás Krakonošovo. Na co jste myslela, když jste na sojky koukala?" Odpověď byla jasná. Myslela jsem na svoje dětství. Myslela jsem na to, jak jsem měla radost, když jsem na čundru s našima našla sojčí pírko. Měla jsem vždycky radost, protože se mi líbilo, a protože jsem poznala, že je sojčí. A Honza dal setkání se sojkami ještě další rozměr: „Tyhle sojky na stromě nekřičely. Nežalovaly. Viděly nás, a nechaly nás projít. Nebylo třeba na nás upozorňovat. Není třeba nás z Krakonošova vyhánět." Když to teď píšu, už to vypadá divně, ale mě to v tu chvíli hodně uklidnilo. Byla jsem z celé té pouti docela nervózní. Ale setkání se sojkami a interpretace toho setkání mě uklidnila.

Získala jsem pocit, že nelezu nikam, kam nemám.

A toto uklidnění mi potvrdil ještě strakapoud, kterého jsme potkali hned vzápětí. Seděl na třešni a ťukal. A Honza povídá: „Vida, strakapoud, ptačí lékař. Co asi dnes léčí...?"

...

Největší sodu a vlastně gró celé pouti, které jsme pak celou cestu rozvíjeli, jsem obdržela v podobě archetypálního příběhu muže a ženy, které Jan Bím popisuje na stránkách Cesta (ne)obyčejného člověka.

Seděli jsme na kopci a Honza mi povídá: „Při svých poutích opakovaně narážím na otázku spokojenosti ve vztazích. Inspirací příběhů domorodých kmenů jsem přišel s archetypálním příběhem, který vysvětluje, co se muži a ženě ve vztahu děje. Jestli chcete, můžu vám tento archetypální model nabídnout."

Jasně že jsem chtěla. A byla to pro mě fakt hustá pecka vysvětlující lecos. 

A musím říct, že už v tu chvíli jsem věděla, že TOHLE je ono. Že pro tenhle příběh jsem si přišla. S odstupem týdne a kus (což je vlastně ještě málo, ale aspoň něco) můžu říct, že zvědomění FUNGUJE. Začala jsem svého muže vědomě oceňovat za to, že pro nás celé dny loví mamuta (a že ho loví fakt dobře!). Začala jsem si vědomě říkat o pomoc v komunitě. (Rozuměj místo manželovi do práce jsem včera volala babičce, náhradní babičce a kamarádce. To, že mi to ani jedna nezvedla, jen potvrzuje jeden velký společenský průšvih. Průšvih toho, že jsme si uzavřeli život v nejužších rodinách mezi čtyři stěny a širší rodina, respektive komunita, nám fakt, ale fakt chybí. Ale tohle téma sem momentálně nepatří).

Vzhledem k tomu, že tohle silné archetypální know how jsem dostala po prvních asi 20 minutách pouti, měla jsem ještě dalších asi 20 km na to ho zpracovat. Stalo se. Jak jsem nejlépe dovedla. Na rovinu: dobíhá mi to pořád. A jsem ráda. Věřím, že vše přichází ve správný čas.

Honza mi dal ještě mnoho vhledů, které silné sdělení ze začátku jen vysvětlovaly a podporovaly můj záměr. K pokoře jsme se čas od času, kilometr od kilometru, vraceli. Schválně, kde všude jí, skrytou a nenápadnou, objevíte?

Prošli jsme spoustu krásných míst, napásli se lesními jahodami a třešněmi a znova se chladili v potoku (bylo hrozný vedro). Myslela jsem si, že později u počítače zrekonstruuji trasu, kterou jsme prošli, ale neudělala jsem to, a už asi neudělám. K mému překvapení mi to totiž vůbec nepřijde důležité. Co jsem potřebovala potkat, jsem potkala.

...

Jak se pouť chýlila k závěru, cítila jsem se příjemně uchozená a myšlenkově nasycená. Pouť končila tak nějak akorát. Ještě jsem na závěr po tom, co jsme skončili v pekelném kopřivovém poli, a přebrodili potok zpět na cestu, otevřeli téma alkoholu. Honza nabídl docela zajímavou formulaci toho, co si myslím už dávno. Jen jsem to nedokázala pojmenovat.

Alkohol jako halucinogen naší společnosti. To dává smysl. Dokonce křesťanství (na jehož základech euroamerická kultura stojí, ať už s tím souhlasíme, nebo ne) používá víno při bohoslužbě... Nicméně všechny ostatní halucinogeny (zřejmě) – marihuana, ayahuasca, peyotl, tabák, ...(doplň si) působí směrem dovnitř. Člověk je sám se sebou a obvykle se očistí a má vize (promiňte extrémní zjednodušení, pro vyjádření myšlenky mi teď stačí). Kdyžto alkohol je droga sociální – otvírá nás směrem ven. Po jeho požití se obvykle víc družíme a ztrácíme bariéry, obcházíme své hranice.

Děkuju. Jsem vděčná.

Linda

 

Monika Zieneckerová

Dočkala jsem se a dlouho očekávané setkání s Janem se mělo dnes uskutečnit. Velmi jsem se těšila a byla otevřená všemu, co mě v jeho společnosti potká. Tolik jsem se těšila na zcela nový přístup k sebepoznávání spojený s Přírodou, moudrostí vlastní duše a člověka, který je nápomocen svými zkušenostmi, otevřeným srdcem a intuitivním vnímáním.

Na první pohled sympatický a usměvavý muž, ze kterého se linul tolik příjemný klid mi řekl: ,,Veďte nás a uvidíme, kam společně dojdeme." Pocítila jsem z té zodpovědnosti velký strach. V duchu jsem se sama sebe ptala: ,, Jak nás mohu vést, když se cítím teď v životě ztracená?" Ale důvěřovala jsem ... Janovi, sobě i "procesu", životu samotnému.

A tak společně s pvním krokem začala "pouť" plná sebeobjevování, zázraků, sdělení i sdílení, bolesti i čiré radosti a uvědomění. Každý krok měl svůj smysl, každé místo, k němuž jsem nás dovedla ke mě promlouvalo. Naprosto zřetelně. Díky Janovi jsem dokázala konečně zcela jasně vnímat veškerá poselství, která mi na té cestě přicházela. S každým krokem ...

Uvědomila jsem si více než kdy jindy, že se na svět kolem sebe dívám, ale plně JEJ NEVNÍMÁM. Vnímat totiž znamená něco zcela jiného. Najednou jsem se ocitla ve světě, v němž jsou odpovědi všude kolem. Vše se mnou začalo zcela přirozeně komunikovat. Více a silněji než kdy před tím. Ve společnosti Jana a jeho intuitivního vedení jsem se ocitla mnohem intenzivněji v přímém souladu a odrazu svého života. Mnohem intenzivněji. Ach, jaká krása! :)

Bolest dávno minulá se střídala se záblesky radosti. Přijetím všeho, co mě v nitru stále ještě bolelo jsem se otevřela paprskům světla, které s sebou přinesly zcela nové vnímání. Osvobodila jsem nejen sebe, ale i své blízké z "vězení", které jsem kolem sebe sama kdysi vystavěla. Vdechla jsem čerstvý vzduch do svých plic a spolu s ním opět pocítila svobodu, kterou jsem si konečně dovolila.

Společná "pouť" plná uvědomění, odpovědí a zázraků začala na ponurém, smutném místě, kam nás má duše dovedla ... proto, abych pochopila, přijala a odpustila. Stoupali jsme pak výše na krásná a hojností obdarovaná místa. Spolu s každým krokem se okolí více prosvětlovalo a zelenalo. Ožívalo spolu se mnou ... Sluneční paprsky začaly prosvětlovat koruny stromů, které jako moudří "obři" s radostí přihlížely té naší "pouti" vedoucí k mému sebeobjevení.

Ze smutného "Křiku do tmy" a naprosté prázdnoty na samém počátku našeho putování jsem konečně pocítila svá křídla ... ta, jež jsou nyní téměř připravena vzlétnout ...

Kukla plná bolesti, která byla nezbytnou součástí mého osobního vývoje a růstu, již splnila svůj úkol. Dovedla mě k sobě samé, k mé duši a vědomí, že mám svá křídla! Ta, která nebyla dlouho vidět ani cítit, a přesto pomalu rostla. Proč? Jen proto, abych mohla v ten správný okamžik vzlétnout ... :) Vyletět z temnoty a bolesti do světla a radosti vlastního, krásného a napněného života! Vědomá, otevřená, silná a milující, s otevřeným srdcem a láskou nejen k sobě samé ...

Život ... jak je krásný...
S hlubokou vděčností a radostí se nyní při psaní těchto řádků dívám na fotografii toho milého člověka, který jakoby svým úsměvěm a pohledem dává na vědomí, že vše je v naprostém pořádku. Že cesta je cíl a vše má svůj hluboký smysl. A také ... že na na "to" nejsme nikdy sami :)

Ty odpovědi a mnoho "bytostí" je neustále vedle nás. Život nám neustále odpovídá v každém detailu, situaci, skrze ostatní lidi, kteří vždy říkají právě to, co mají, co potřebujeme slyšet. A proč? Jen a jen pro náš osobní růst. Zrcadlí nám nás samotné. To proto, abychom se mohli poznat. Žádná setkání nejsou náhodná. S lidmi, místy, stromy, kameny, situacemi ...

Děkuji Vám milý Jane. Vaše vnímání pomohlo otevřít to mé. Vaše vedení a přítomnost na "mé pouti" mi pomohly se opět přiblížit ... sobě samé. S Vaší otevřenou pomocí jsem si dokázala odpovědět na mnohé své otázky. Vaše osobní nahlížení mi pomohlo také jasně nahlédnout ... :)

Vaše stopa v mém životě i srdci je nesmazatelná. Svým úžasným přístupem, zkušenostmi a pozitivním vyzařováním, to vše propojené se samotnou Přírodou a její moudrostí činí z Vašich poutí, dle mého vnímání, zcela nový rozměr v sebepoznávání ... :)

Děkuji Vám milý Jane ...

S láskou a hlubokou úctou,
Monika

 

  

Veronika Kolínková

Dobrý den,

sedím doma u otevřeného okna, dívám se na stromy, slyším zpívat ptáky. Mám puštěnou hudbu, ale jen potichu, abych dokázala vnímat vjemy zvenku. Ze včerejška mi zůstala velká citlivost na všechny podněty zvenku. Jsem ve stavu, kdy mě bolí každé ostré slovo, nešetrný zvuk, prudký pohyb. Nad kopci se tvoří temné mraky, přesně jak to mám ráda. Život je nádherný.

Dívám se v myšlenkách na člověka, který včera procházel krajinou, tím člověkem jsem já. Od chvíle, kdy jsme začali stoupat, jsem se nacházela ve zvláštním stavu nevědomí. Nepřipadala jsem si nijak zvláštně, nebyla jsem změněná. Byl to pro mě v tu chvíli přirozený stav, jako bych ani nikdy jiná nebyla. Večer po příjezdu domů jsem se začala navracet zpátky do hlavy a teprve tehdy mi došlo, jak moc jsem byla jinde. Objevil se vlčí hlad, bolest těla se ozvala naplno, padla na mě obrovská únava.

Už dlouho vím, jak dobře na mě působí Oshovy meditace. Ten chlápek, vědomý blázen, věděl, že spontánním pohybem těla se můžeme dostat do no-mind stavu. Každá oshovka pro mě byla hodinou plnou úlevy, svobody a poznání. Ale... je to jen hodina. Vždycky byla. Naše včerejší putování bylo jako pobývat v oshovce a netušit, kdy skončí a kam mě dovede. Hudbou a vedením pro mě nebyl záznam na CD, ale zvuky přírody a barvy v temnotě za mými zavřenými víčky nahradily barvy, které viděly moje oči. A já vím, že kdybych to Oshovi mohla vyprávět, smál by se nahlas, tančil by svůj bláznivý tanec a křičel by na mě - jdi do toho, jdi ještě víc!

Kyčle a záda mě začaly bolet hodně brzy, skoro hned zkraje. Ale moje úžasné tělo šlo dál a vytěsnilo mysl takovým způsobem, že bolest sice byla přítomná, ale jakoby ani nebyla moje. Mohla jsem jí pozorovat, mohla jsem jí popsat, ale nepřevzala nade mnou vládu. Byla jsem silnější. Bylo to jako překročit hranice, ale nebyly to hranice mého těla, byly to hranice mé mysli, hranice tvořené omezeními, které jsem si vystavěla na základě toho, co mi někdo řekl nebo co jsem si přečetla a přijala to za své.

Když jsem se ráno probudila, moje první myšlenky patřily krajině. Nejvíc mám v hlavě vrytou tu část, kde jsme seděli na asfaltu, já jsem brečela a v srdci mi zrálo poznání. Vidím stromy, brouky i jitrocel, který tam na cestě vyrůstal bez ohledu na asfalt - on si prostě vybral místo k životu a žádné nepříznivé podmínky mu nemohly zabránit v tom, aby vyrostl a žil. Je zvláštní uvědomit si, jak příroda reaguje. Jedno obrovské vědomí, které se na mě najednou zaměří a rozhodne se, že mi pomůže nést to břímě. Velká masa zelené barvy a bzučících věcí a tekoucí vody se v jednu chvíli stane z pozorovatele léčitelem. Tohle je zázrak života. Zažila jsem zázrak.

Sedím tady a brečím, obrovská úleva. Myslím na věci, které mi dělají dobře. Překrásné staré hřbitovy, podzimní mlhy, dlouhé zimní noci plné sněhu a prudkého větru, krákání vran, ale i vajíčka, smetana a máslo, vlézt nahá do proudu studené vody, vylézt uprostřed noci z postele a jít ven, nebát se velkých psů, sednout si na kámen i když je studený - všechny ty věci a činnosti, před kterými mě varují a říkají mi, abych byla opatrná a nepokoušela osud a já teď vím, že to jsou přesně ty věci a činnosti, které potřebuju a které chci prožívat a můžu, vím že můžu. Půjdu tou cestou a zanechám za sebou hluboké stopy, protože vím, že můžu.

Tohle všechno jsou pocity, které jsem včera neprožívala. Pojmenovat je dokážu až teď, když jsem se vrátila do vědomého stavu a vidím, co se včera dělo. Protože včera se opravdu jen dělo. Prostě jsem existovala a ono se to stalo. Tělo šlo a věci se děly. Emoce přicházely a odcházely, někdy nebyly vůbec, nic ve mě nesetrvávalo. Když jsem měla radost, pominula, když jsem byla naštvaná, emoce se ve mě zatočila, dostala se na povrch a odplynula. Krajina byla přátelská, ale chvílemi i přímá a nekompromisní. Člověk občas potřebuje pecku do tejla, aby si uvědomil ty správné věci.

Dnes ráno jsem prošla dva pokoje a stále napojená, citlivě přemísťuju věci. Dnes hodně intenzivně a intuitivně vnímám, kde je moc věcí shluklých k sobě takovým způsobem, že brání proudění energií. Nikdy jsem nečetla knihy o feng-šuej, ale dnes to cítím a využívám toho, že nepotřebuju žádnou příručku. Že to poznám a můžu s tím okamžitě něco udělat. Zbytek dne mám na to, abych prošla i zbylé dvě místnosti. Králík je velmi spokojený, běhá za mnou, pomáhá mi a vypadá, že se dnes se mnou cítí dobře. Přítel si mojí večerní SMS nepřečetl, takže jsem nakonec přece jen byla překvapením, ale měl velkou radost, že jsem doma a byl to šťastný návrat. Říkal jste, že dojezd může trvat několik dní. Jsem připravená tuhle zvýšenou citlivost využít k tomu, abych kolem sebe a hlavně v sobě vytvořila prostor, který se pro mě stane krásným a bezpečným domovem.

Přijdou jiné věci k řešení. Některé jsem včera nastínila, ale ještě nebyl čas, aby se ukázaly. Ten čas přijde. Teď si chci jen užívat přítomný stav. Po meditacích mi často říkají - zachyť ten stav! Kdybych včera zkusila zachytit cokoli z toho, co jsem viděla, obrátilo by se to proti mě. Jak bych mohla zachytit čmeláka, lišku nebo motýla? Nechávám tedy ten stav, aby mnou svobodně proudil, dnes jsem naplněná a co bude zítra, na tom nezáleží.

Děkuju za Váš čas, za to, že jste mě provázel. Sama bych se odvážila zmizet na celý den v přírodě, ale ne zmizet takhle hluboko v sobě. Je to pro mě obrovská zkušenost. Je příjemné zmizet a je příjemné se vracet.

Díky a přeju krásný den.

Veronika K.

 

 

Eva Ráčková

Od dětství se ráda toulám krajem, miluji cestování. Hned, jak přišla první možnost, udělala jsem si kurz průvodce a procestovala Evropu.

Navštívila evropské metropole, konečně uviděla Paříž, Londýn, Neapol, Řím.... vylezla na Vezuv...

Čím jsem starší, tím raději cestuji a putuji domácí krajinou, nořím se do krajiny vlastního nitra, hledám cestu domů, sama k sobě.

Když přišel další čas pochybností a nevíry ve vše, všechny, v to, co dělám, jak to dělám i to, co nedělám... prostě nevíry v sebe, přišel čas další supervize a já objevila doprovázené poutě.

Ještě nikdy jsem nebyla na Řípu. Pro milovníka historie a domácích legend především je to z mého pohledu velká ostuda.

Když jsem si přečetla Janovy stránky, bylo mi jasné, že toto je moje cesta. Něco, co mi pomůže dostat se zase dál.

Jan mě překvapil. Když jsem mu napsala, požádala ho o pomoc a svěřila se se svým cílem, jen mi oznámil, kde přistoupí do vlaku.

Aha.....

Něco asi zase bude jinak, řekla jsem si, otevřela mapy.cz a hledala, kudy že se to na tu naši svatou horu vlastně jde. Zvyklá z průvodcovských dob, vytvořila jsem přesný itinerář, vyhledala na idos.cz všechny možné spoje a začala se těšit.

Jaké to asi bude?

Setkali jsme se na nádraží, nastoupili do vlaku a vyrazili do Roudnice. Dlouhá cesta z Prahy příjemně ubíhala, hovor se pomalu rozvíjel. Když jsme vyšli z roudnického nádraží, řekl mi Jan, že teď půjdeme tam, kam mě nohy ponesou. Sdělil mi pár základních pravidel, kterými se řídí, z nichž vlastně to jediné a nejdůležitější pro mne bylo, že nyní je vše na mě. Já určuji směr, trasu i tempo a to nejen putováním krajem, ale i mým vlastním nitrem. Moje právo veta je absolutní.

Na jednu stranu velmi uklidňující, na druhou zneklidňující, protože to zase bude jen a jen na mě...

Všechno se pak odvíjelo jinak, než jsem si naplánovala – v neznámém městě jsem nenašla infocentrum, abych si mohla koupit turistickou vizitku a mapu, nenašla jsem červenou značku, ale modrou, která nešla lesem, ale loukami, prostě všechno se vymykalo mému plánu. Za to jsem si nevšimla tak důležité věci, jako že mě na cestě zdraví Merlin.... jeho jméno se skvělo na poznávací značce auta, na kterou mně musel Jan upozornit.

Á děvče, nejsi tady a teď, uzemni se.

Smířila jsem se tedy s tím, že všechno je jinak, nejspíš správně, a ne tak, jak já si naplánovala.

To moje plánování....

Opustili jsme město a dostali se do otevřené krajiny. Procházeli jsme blátivými cestami, úvozy lemovanými stromy, které měly už dávno kvést, ale paní Zima, které se stále nechtělo odejít, jim to zatím nedovolila.

Uvolnila jsem se, došlo mi, že nemusím mluvit, myslet, řešit...že opravdu nemusím nic.

Jan se choval bezprostředně, nenuceně, nemluvil moc, nemluvil málo, mluvil tak akorát, většinou jen tehdy, když mě upozorňoval na nějakou zajímavost v krajině, na tisy v zahradě... stále mne vracel a udržoval v tady a teď.

Když jsme na cestě pod Řípem potkali malé umělé jezírko s ostrůvkem, na kterém rostl mohutný strom s rozdvojeným kmenem, zastavili jsme se. Děly se tam velké věci, nevím jaké, ale děly se.

Když jsme putovali dál nahoru pod Říp, věděla jsem, že už mám v ruce klíč, který jsem přišla najít. Že ho mám vlastně stále a pořád u sebe, jen jsem na to zapomněla. Zapomněla jsem, do které kapsy jsem si ho dala.

Cesta pod horu mi ubíhala sama, protože jsem vlastně už byla „nahoře“.

Přímo pod horou jsme se zastavili u turistických informací. Rozhlédla jsem se po místech, které jsou v sezóně určitě rušné, nyní byly prázdné, působily smutně.

Vydali jsme se nahoru.

Cesta se ponořila do lesa, pomalu stoupala vzhůru a byla tak zledovatělá, že se po ní nedalo jít. Legrační, ráno jsem vyndala z batohu nesmeky. Je jaro, ty už přece nebudu potřebovat... Omyl.

Hlavou mi problesklo několik takových situací, kdy jsme doplatila na stejné mylné předpoklady – to už nebudu potřebovat.

Cesta byla čím dál tím neschůdnější. Vpravo od ní se rýsovala ve sněhu a kamení úzká cestička.

Jdeme? Zeptal se Jan.
Jdeme. Odpověděla jsem.

Dali jsme se strmou cestou přímo vzhůru mezi stromy a kameny. Ze začátku to vypadalo dobře, ale časem se cestička ztratila a terén byl stále strmější, náročnější a „klouzavější“. Musela jsem na čtyři.

Hlavou se mi honily dva protichůdné scénáře:

To určitě nedám, tam nemohu vylézt. Je to moc vysoko, moc strmé a mě přestávají poslouchat nohy, dochází mi dech. Ale vzdát to už také nemohu, protože cesta dolů je pro mne teď už stejně náročná a neschůdná jako ta nahoru.

Druhý hlas ale říkal: klid, o nic nejde, máš čas, soustřeď se na cestu, na to, kam šlapeš, pokládáš ruce, čeho se chytíš, na který kámen stoupneš a kterému se naopak vyhneš.

Jana jsem nevnímala. Nesnažil se mi nijak přispěchat na pomoc.
Jana jsem silně vnímala. BYL tam. BYL se mnou a připravený.

Několikrát jsem ztratila rovnováhu a spadla. Zřítila se do měkké uklouzané lesní půdy mezi kameny. Naštěstí vždy tak šikovně, že se mi nic nestalo, utrpělo jen mé oblečení a to jsem naštěstí nikdy moc neřešila..

Zřítíš se po zádech dolů a už se neposbíráš, blesklo mi hlavou.

Ale co bys se řítila, klid. Dávej hlavně pozor, kam šlapeš, promysli si každý krok, nespěchej, říkal vnitřní hlas.

Ano, nespěchej! Máš čas, ten čas je tvůj, nepromarni ho, slyšela jsem svou intuici.

Jan byl stále za/se mnou.

Když jsem spadla už asi potřetí, se slovy: "Vy byste to zvládla, ale dejte mi batoh, pomůžu vám." mi pomohl na nohy a vzal si můj těžký batoh.

Ulevilo se mi.

Na vrchol bylo už jen pár metrů a ještě několik světelných let.

Věděla jsem, že hora Říp není zdaleka tak vysoká a náročná jako ta hora, kterou jsem měla ve své hlavě. Všechno to kamení, které jsem za poslední léta „odnosila“ a nedonesla dost daleko, se opět poskládalo v horský štít, přes který jsem se musela dostat.

Opatrně a pomalu, od stromu ke stromu, od jednoho bezpečného místa ke druhému, většinou po čtyřech, jsem postupovala nahoru. Stoprocentě jak snad ještě nikdy jsem se soustředila na to, co dělám.

Vně jsem zdolávala posledních pár metrů k vrcholku hory, neprošlapanou cestou mezi kamením a sněhem, mezi dalšími pochybnostmi a bubáky uvnitř, kteří se vynořili z hloubek mého nitra, jsem po všech čtyřech a opatrně, „pekelně“ soustředěně, stoupla vzhůru.

Věděla jsem jistě, že se nahoru dostanu. Věděla jsem to už pod horou, jen jsem nevěděla, co na své cestě objevím a každým krokem ukotvím v sobě.

Bylo to úžasné. Zažívala jsem nikoliv strach, že to nezvládnu, ublížím si, něco si zlomím, či jako astmatička skončím z té vší námahy v nepříjemném záchvatu. Nic takového. Zažívala jsem radost a pocit bezpečí. Radost proto, že s každým krokem nahoru za mnou dole zůstávalo všechno to, co už nepotřebuji. Pocit bezpečí, protože Jan tam prostě jen BYL.

Nezasahoval.

Jen BYL se mnou jako zhmotnění všech mých světelných přátel a strážců, mého vědomí sebe sama.

Nahoře svítilo slunce. Byl krásný den. Odpočinek na lavičce pod rotundou i cesta dolů byly příjemné. Klidná výměna zkušeností, povídání a další sdílení.

To podstatné se ale událo POD horou a na strmé cestě NAHORU.

Na tuhle pouť nezapomenu. Nejen proto, že byla první, ale především proto, že zhmotnila všechny ty „klacky, které si sama házím pod vlastní nohy“ a také zhmotnila to, co všichni víme: nikdy a na nic nejsme sami :o)

Díky Jane.

 

 

 Jan Čejka

 “Po příjemném a podnětném povídání s Honzou na téma hojnost a proudění financí, jsem si připomněl, kdo jsem, co mám v plánu a co chci dělat. 

Otevřela se brána do vesmíru a po duhovém mostě ke mě začaly proudit velmi příjemné a zajímavé příležitosti a začal jsem se setkávat s bytostmi, se kterými mám společné záměry a vzájemně si je pomáháme realizovat.

Pokud chcete žít šťastný život, poznejte své silné stránky a Vaše plány, co chcete v životě dělat.

Pokud nevíte, jak na to, kontaktujte Honzu. Vzpomenete si :-)

Jan

 

 

 Adam Svejkovský

“Dlouhodobá spolupráce s Janem Bímem (Honzou) je pro mne vždy silná, velice hluboká a důležitá zkušenost. Ve svém životě jsem se zatím nesetkal s nikým, kdo by tak vhodně, skormně a přitom velmi efektivně naplňoval roli mého mentora, podporovatele a v neposlední řadě váženého přítele na takto hluboké duchovní úrovni.

Nejde o množství ani frekvenci setkání, ale jejich hloubku a význam pro náš život. S radostí a klidem v srdci mohu upřímně říci, že každé naše setkání s Honzou ve mne zanechá hluboké a transformační myšlenky i zkušenosti, které mají značný význam pro můj osobní i profesní rozvoj.

Spolupráci s Janem vřele doporučuji všem, komu vyhovuje klidný, zdravý, bezpečný a vyzrálý přístup člověka, který svou hlubokou životní zkušeností může čerpat nejen z velmi široké teoretické základny, ale též z klíčových životních prožitků.

Honzo, těším se na každé další naše setkání a jakoukoliv formu komunikace (newsletter, semináře, osobní setkání, ...). Jsi pro můj život důležitým člověkem, přítelem a průvodcem světlem i tmou. Přeji Ti mnoho zdaru a klientů, kteří jsou ochotni na sobě pracovat a jsou otevřeni vystoupit ze své komfortní zóny do oblasti opravdového osobního růstu s důvěrou ve své i Tvé dovednosti a schopnosti. Věřím, že Tvá energie, zdravý prácovní přístup i naplňující inspirace Tě bude nadále posilovat při společné cestě nás všech. Děkujeme, že s námi sdílíš své dary, talent i zkušenosti. S hravým obdivem, vřelým díky a přáním mnoha úspěchu Tobě i tvým klientům.

Adam

 

 

Jaroslav Luhan

S Honzou jsem byl na podzim roku 2010 na třídenní pouti a za 6 měsícu na druhé třídenní pouti. Z výstupů, které jsem si odnesl, čerpám dodnes. U Honzy oceňuji velmi hluboké soustředění na klienta po celou dobu setkání. Je úžasné, jak dokáže využít přírodních úkazů a objektů, které při cestě míjíme, pro uvědomování si sebe sama a jako zrcadla toho, co prožíváme nebo jsme v minulosti požívali. Po poutích jsem publikoval rozhovor, který Honzovu práci přibližuje: http://www.mitvsehotovo.cz/2011/06/koucovat-lze-i-pri-putovani-prirodou-rozhovor-s-janem-bimem/ 

Jarda

 

 

Helena

Jane Františku Bíme,

od našeho výletu do brdských lesů v září jsem Vám zatím nenapsala. Ráda bych Vám vyjádřila svou radost a vděčnost, že jsem Vás potkala. Děkuji Vám za zasílání Novinek, nacházím v nich mnoho inspirace a pomoci. Stejně tak ve Vašich článcích a vlastních zkušenostech. Z našeho toulání po lesích mi překvapivě pomohly nejvíce věci, které mi na místě připadaly nelogické, srandovní nebo pohádkové ("Vinu odnesla straka") a pomohly mi dál přijímat můj život otevřeněji a víc bez rozumu a posuzování. Máte obrovský záběr vědomostí a zkušeností a témat k hovoru. To je opravdu obdivuhodné a pro mě osobně velmi vzácné, protože se s Vámi dá mluvit téměř o všem. Hodně mi pomohla metoda Ho´oponopono, při jejím praktikování se opravdu dějí věci. 

Děkuji Vám za rozšíření obzorů a budu se těšit, že spolu zase někdy příště půjdeme cestou necestou.

Helena

 

 

 

Tomáš Anzari
tenisový trenér

 

S Janem jsem strávil 3 dny. Pouť jsem dostal jako dárek k narozeninám a týden mi trvalo než jsem se rozhodl a potvrdil nabídnutý termín. Předcházelo tomu podrobné prostudování jeho stránek. Díky tomu jsem si udělal představu, co by mě mohlo čekat. Získal jsem na dálku důvěru. 

Prošli jsme spolu část Svatojakubské poutě ze Zadní Třebaně přes Karlštejn, Svatý Jan pod Skalou, Beroun, Nižbor až do Roztok. Šli jsme pomalým tempem, abychom měli prostor si všímat krásy, která se ukazovala na každém kroku. Spali jsme obě noci pod širákem. 

Nikdy nezapomenu na probuzení, při kterém jsem pozoroval měsíc, pohybující se nad horizontem nalevo a chvíli na to zprava pronikající paprsky slunce pomalu klouzající z korun stromu dolů na zem, aby vysušily kapky ranní rosy. Druhou noc jsme spali na vyhlídce nad Berounkou. Zapadající slunce a skála pod nohama - místo jako stvořené pro Tai-chi. Střet civilizace s přírodou se nám připomněl krátce před setměním, když čtyři srnky začaly přecházet řeku a byly vyrušeny projíždějícím autem. Pracovali jsme s mapou života, která otevřela témata k přemýšlení a sdílení.

Pouť mi pomohla uvědomit si neznámé souvislosti mého příběhu, se kterými nadále pracuji. Naučila mě také vidět přírodu jako pomocníka, na kterého se můžu kdykoli obrátit, když potřebuji odpověď na naléhavé otázky. Člověk se tam zklidní a pak se mohou dít věci, když se jim nebrání. To vše se mohlo stát díky Janovu přístupu, který nevytváří na člověka tlak a nechává každému najít si vlastní tempo.
Díky moc Jane

Tomáš

 

 

 

Radek
manažer controllingu

 

Ahoj Honzo,

záměrně jsem si ponechal menší časový odstup, aby se všechno důležité, co proběhlo na pouti, mělo čas vnitřně se projevit.

Jsem moc rád, že jsem Tě mohl potkat na své životní cestě a děkuji Ti za světlo, které jsi přinesl do mé duše. Otevřel jsi mi dveře duchovního prostoru, z ptačích pírek složil postupně křídla a ještě mě stihl naučit létat. Po dvou dnech pouti vidím okolní svět i sám sebe jinak.

Slova jako je Bůh, Láska, tvořivost, intuice, emoce, energie, dech, sen a ticho mi totiž málem postupně zmizely ze života. Jsem šťastný, že jsem mohl na pouti s Tebou alespoň částečný význam těchto slov skutečně PROŽÍT.

Bylo to opravdu velké PROBUZENÍ.

Vím, že je to teprve začátek. Zrod nové cesty, kterou jsem doposud marně v životě hledal.

Ještě jednou DÍKY za tento DAR a těším se na další pouť.

Radek 

 

 

 

Eva
programátorka

 

Honzo,

poznala jsem Tě náhodou v době, kdy jsem se vyrovnávala s rozvodem po mnohaletém manželství. Ještě jsem to neměla zpracované a vyřešené a přemýšlela jsem o tom jak žít, abych co nejlíp využila svoje možnosti a byla spokojená. Vzpomínala jsem na svoje rodiče, dětství, na svoji vlastní rodinu a děti a snažila jsem se co nejlépe pochopit sebe a svoji cestu.

Tvůj způsob práce prostřednictvím doprovázených poutí mě okamžitě zaujal, protože jsem celý život milovala pěší turistiku. Možnost mluvit o svých problémech a duchovních otázkách během chůze v přírodě a nechávat se inspirovat, mi připadalo pro mě neuvěřitelně přiléhavé. Jsem spíš introvertní člověk, zpočátku jsem byla nejistá, ale to brzy pominulo, když jsem pochopila, jaký máš vztah k lidem, plný porozumění, lásky, taktu a úcty.

Byli jsme spolu už na několika poutích. Každá z nich byla modelem části života, kdy se zvědavostí čekáme, co se na cestě stane. Vždycky něco přijde, něco zajímavého potkáme, zažijeme, řešíme, pokaždé je to úplně jiné. Učíš mě, že se nemám bát a mám s důvěrou přijímat vše, co život přinese, být otevřená. Naučila jsem se víc vnímat krásu přírody a čerpat z ní energii. Zkoušeli jsme meditovat a najednou mně to šlo. Mluvím s Tebou o všech otázkách, které v době mezi poutěmi řeším a tím získávám větší jistotu ve svých rozhodnutích. Boříš staré předsudky, posloucháš, rozumíš. Nedáváš rady, ale pomáháš hledat odpovědi v sobě.

Děkuji Ti za to a těším se zase někdy….

Eva

 

 

 

Stanislav Kůra, MBA
Chief Strategy & Product Development Officer
Telefonica O2 Czech Republic, a.s.

 

Milý Honzo,

i když jsem zcestoval už více než padesát zemí světa, velmi rád vzpomínám na těch pár týdnů, které jsme strávili společným putováním jihem Latinské Ameriky a na naše filozofické diskuze ve stanu před usnutím. Významnou měrou ses přičinil o to, že šlo o jednu z nejhezčích cest mého života. Cestu, na které jsem se úplně a absolutně odpoutal od každodenních starostí a svou mysl zaobíral úvahami o věcech mnohem zásadnějších. Aniž bych to tehdy tušil, pomohly mi připravit se na důležité životní rozhodnutí o pár měsíců později. Rozhodnutí, kterým jsem se vrátil nohami zpět na zem a začal se opět radovat ze života.

Nedávno jsi sám učinil zásadní rozhodnutí a odstartoval novou životní pouť. Přeji Ti na ní hodně štěstí a ještě více zajímavých poutníků! Ti, kteří Tě poznají, rozhodně nebudou litovat.

Od naší společné cesty uplynulo přesně pět let a já si opět pohrávám s myšlenkou na putování za hranice „normálních“ dovolených. A bude mi ctí pokud se ke mně přidáš!

Standa Kůra