Tři směry duchovního rozvoje
Následující text čtěte s velkým nadhledem. Hledejte hlubší významy slov, jak je popsáno v Světlo a tma slov.
Jistě jste se již potkali s různými duchovními naukami. Setkali jste se s termíny „hledej Boha všude a ve všem“, „Kristus v nás“, „šamanská nemoc“, „ego musí zemřít“, „spodní svět a horní svět“ a spoustu dalších. Díky tomu, že obvykle nerozumíme tomu hlubokému za slovy, lehce se nám stane, že se jedné nauky chytneme, začneme její slova považovat za ta správná a jiné nauky za chybné, protože jejich slova mluví o něčem jiném. Prošel jsem si ve svém životě několika duchovními směry a postupně začal zjišťovat, že za tím chaosem prosvítají tři různé směry jedné duchovní cesty. Před několika dny se mi do rukou dostala kniha Soulcraft od Billa Plotkina. Pan Plotkin již 20 let dělá to, co já poslední 2 roky. Pomáhá lidem v jejich osobním růstu doprovázením do „přírodní divočiny“ a objevováním „divočiny vnitřní“. V jeho knize jsem našel dobré pojmenování pro tři směry, které jsem intuitivně nahlédl.
Pro popis tří duchovních směrů používá tyto tři termíny: Ego, Duše (Soul), Duch (Spirit). Důležitější než tyto termíny je ale jejich obsah. Dále v textu pracuji s těmito třemi slovy jinak, než jak tomu bývá obvykle. Zkuste prosím na chvíli zapomenout význam, který těmto slovům přidáváte obvykle. Přečtěte si řádky níže, konfrontujte je se svým významem těchto slov a nakonec se pokuste nalézt svoji pravdu, která leží někde za slovy a je někde v průsečíku vašeho obvyklého významu a slov zde.
Egem je myšlen stav bdělého vědomí, když jsme vzhůru a nezažíváme stavy rozšířeného vědomí. Jinými slovy náš běžný stav. V tomto stavu vědomí prožijeme většinu svého života. V něm navazujeme vztahy, pracujeme, bavíme se, radujeme se nebo trpíme. Běžně se tomuto stavu vědomí říká psyché. Má svoji uvědomělou část (někdy nazývanou přední nebo běžné vědomí) a neuvědomělou část (podvědomí a kolektivní vědomí). Vylepšováním (někdy uzdravováním) tohoto stavu se zabývají obvyklá psychoterapie, psychiatrie, koučink, rozvoj soft skills, morálka, sociologie a běžná výchovná činnost. Patří sem i péče o tělo a jeho fyzický rozvoj.
Tento směr člověk kultivuje především svojí prací, službou druhým, pozorností k potřebám druhých i pozorností k potřebám svým, učením, čtením, výcvikem ve zvládání emocí ale třeba i rozvojem finanční gramotnosti, počítačové gramotnosti, společenskou angažovaností. Dále sportem, tělesným cvičením, realaxací, péčí o tělo.
Nekultivované a nerozvinuté Ego "přebují", přerůstá v egoismus, pocit nadřazenosti a sebestřednost. Takovéto přebujelé Ego nedovolí člověku hledat své dvě hlubší stránky.
Druhým směrem - Duší je myšlen stav změněného vědomí, kdy poznáváme hloubku svojí jedinečnosti. Duše je formou Božství v nás, které nás oživuje. Duše je to, co vdechuje jinak mrtvé hromádce masa a kostí život. V naší Duši se skrývá náš jedinečný a nenahraditelný poklad, díky kterému si Stvořitel dal práci s naším stvořením. Ze západních směrů osobního rozvoje se objevováním Duše zabývají některé druhy hlubinné psychoterapie. V křesťanství je tento směr reprezentován některými Letničními hnutími, které hledají Krista v nás. Hledání Duše je obvykle základem šamanských a animistických duchovních směrů, které pracují s Duší člověka a Dušemi všech bytostí kolem. V upravené formě se některé šamanské techniky a rituály používají i u nás.
Cesta za objevením Duše není jednoduchá. Vede do hloubky našich vnitřních zákoutí a tůní. Musíme se na ní potkat se svými strachy včetně existencionálního strachu ze smrti. V našem prostředí se tento směr často nazývá Cestou dovnitř. V indiánské tradici je nazýván Cestou do podsvětí. Během této cesty je hledající řízen archetypy Poutníka a Hrdiny. Poutník (např. Odyseus, sv.Jakub, Poutník z Labyrint a ráj srdce od Jana Amose Komenského, Goldmud z knihy Narcis a Goldmud od Eduarda Hesseho, Santiago z Alchymisty od Coelha, Jonathan Livingston Racek) prochází světem, všeho se dotýká, ale na ničem neulpívá. Ze všeho se učí, hledá a nakonec někdy nalézá svůj poklad. Hrdina se v mládí ve jménu ideálu vydává na cestu boje (např. Orfeus, Beowulf, Bajaja, rytíři Kulatého stolu, Hloupý Honza, Bezejmenný a Zlomený Meč z filmu Hrdina, Limonádový Joe, Rambo IV). Během své cesty je poslán do "podzemí", kde svede svůj velký souboj s příšerou (démonem, drakem), během souboje je často zraněn. Tento boj a zranění jsou formou oběti, díky níž nakonec obvykle za pomoci "dobrých sil" (princezna, víla, anděl, jednorožec, ...) zvítězí a vrací se zpět do "lidského světa" a přináší svobodu nebo světlo nebo poznání. Často hrdina musí obětovat svůj život, aby byla přinesena svoboda do lidského světa.
Těsně před setkáním s vlastní Duší se obvykle dostavuje „temné“ období nazývané "mystickou smrtí" nebo "temnou nocí duše", někdy termínem „smrt ega“. Často je hledající přímo konfrontován se zážitkem blízko smrti. Po tomto zážitku přichází „znovuzrození“ a objevení vnitřního pokladu Duše (objevení Krista v nás). V současné době vývoje planetárního vědomí se již často stává, že „znovuzrození“ přichází bez nutnosti projít silným až drsným zážitkem mystické smrti, stačí třeba rituál projití vlastním pohřbem. Často se cesta dovnitř odehrává po spirále.
Hledání vlastní Duše a jejího vnitřního pokladu se podle mé zkušenosti velmi dobře provádí v přírodě, která pomáhá v nahlížení do sebe, ukazuje zrcadlením vnějších temných míst na temná místa vnitřní. Vnější formou jsou delší pochody v přírodě (poutě) a rituál hledání vize (vision quest) upravený z různých indiánských tradic. Duši ale lze hledat i jinak, než pobytem v přírodě. Dobrými technikami jsou bubnování, spontánní tanec, spontánní muzicírování, práce se sny, automatická kresba, některé formy konstelací, práce se symboly a znameními, imaginativní psaní příběhů, imaginativní meditace třeba na objevení krajiny duše, totemového zvířete, upravený rituál potní chýše a pod. V meditační praxi odpovídá tomuto směru Átmavičára - meditování na Já. V křesťanských tradicích se jedná o poutě, procesí, letniční cvičení v hledání Krista v srdci.
Svoji Duši nemůže člověk objevit sám, ze svého rozhodnutí ve stavu Ega (normálního vědomí). Musí se vědomě vydat na cestu a současně ale musí dojít i k pohybu z druhé strany, neboli Duše se musí vypravit naproti. Duše (Kristus v nás) volá na Ego různými způsoby. Někdy je volání formou, která se Egu příliš nelíbí. V některých případech musí přijít utrpení, sražení na dno, aby Ego povolilo své otěže a nechalo Duši převzít vládu nad naším jednáním. Během hledání Duše často dochází k velkým zvratům v životě hledajícícho. Někdy dochází ke ztrátě blízkých, komunity nebo příslušnosti ke konkrétní církvi. Tato oběť ale stojí za to, neboť jejím plodem je nalezení hlubokého pokladu, naší Duše (spojení s Kristem uvnitř srdce).
Na této cestě k objevení Duše a jejího pokladu člověka obvykle doprovází průvodce, nejčastěji terapeut, hlavní bubeník, šaman nebo poutní průvodce. Jeho úkolem není poučování o Duši, neboť tu máme každý svoji individuální. Jeho úlohou je podporovat hledajícícho na jeho vlastní individální cestě a v dodávání odvahy pro vykročení z "běžných společenských rámců".
Třetím směrem - Duchem je myšlen stav, kdy hledající poznává, že vše je Jednota. Není žádné oddělenosti a není nikdo „druhý“. Vše je Jedno (Bůh). Tímto směrem duchovního rozvoje se zabývají skoro všechna světová náboženství. Spočívá v hledání Jednoty (Boha) ve vnějším světě. Obvyklou formou je klasická duchovní výuka opřená o svaté knihy, některé formy meditace. V šamanské tradici je tento směr nazýván Cestou do nadzemských sfér. Hledající postupně objevuje rozumem a souběžně zažívá, že vše je navzájem propojeno, vše je navzájem závislé, vše je živé a nakonec zažívá, že vše je Jedno (Bůh), včetně něj samotného.
Tento směr člověk rozvíjí rozumovým studiem posvátných textů (Bible, Korán, Tao i Ting, Bhagavádgítá, spisy církevních otců, ...), vlastním uvažováním a meditacemi. Dále hledáním energií v krajině, pozorováním krásy a "pěkného" umění. Během této cesty často člověk získává vnějšího silného pomocníka (Ježíše, Alláha, Krišnu, Pannu Marii, Matku Zemi ....). Dále řadu dalších pomocníků jako jsou svatí, andělé, vesmírné bytosti a pod.
Obvykle je na této cestě potřeba zprostředkovatel vůle vnějšího Boha (kněz, kazatel, guru, duchovní učitel...) Zlomem bývá zážitek "mystického vhledu" neboli "samádhi", kdy člověk přímo nahlíží a zažívá živost a Jednotu všeho. Nejprve se jedná jen o "záblesk", ze kterého se člověk vrací zpět do stavu oddělenosti. Často bývá tento záblesk "zabarven" náboženským přesvědčením hledajícícho. Může mít podobu setkání a splynutí s Ježíšem, vidění Panny Marie, vidění Bodhisatvy, spojení se Šivou, ... Později jsou tyto zážitky prohlubovány až dojde k trvalému stavu nepřetržitého vnímání Jednoty. Od okamžiku mystického vhledu již obvykle není vnější zprostředkovatel potřeba.
Tak jako při hledání Duše i při hledání Ducha platí, že část cesty musí urazit člověk a druhou část cesty udělá Duch, až bude ta správná doba. Mystické zážitky Jednoty si nelze "vydupat" ani "zasloužit". Lze jen s pokorou vyjít na cestu poznání a doufat, že volání bude vyslyšeno.
Při praktikování hledání Duše nebo hledání Ducha se většinou jde i po druhé cestě souběžně. Jeden směr je hlavní a druhý bývá vědomým nebo nevědomým bočním efektem druhého.
Na konci hledání Duše i hledání Ducha je poznání, že Bůh vnější je totožný ve své podstatě s Duší (Kristem) v našem srdci. Hinduisté říkají Átman = Bráhman.
Jednotlivé formy osobního rozvoje obvykle zdůrazňují pouze jeden nebo dva z těchto tří směrů. Já jsem stejně jako Bill Plotkin přesvědčen, že rozvíjet je potřeba všechny tři najednou.
Vnímám, že když se dítě narodí, má rozevřeny obě postraní „křídla“ – ví o své Duši, je s ní ve spojení a zažívá Jednotu všeho, ale nemá rozvinutu vlastní osobnost. Je jakoby motýlím křídlem bez pevného těla. Během výchovy zapomíná na svá křídla a buduje své ego, tedy rozvíjí běžný stav lidského vědomí. Postupně se od svých rodičů, blízkých, učitelů a dalších dozvídá o světě a vytváří si svůj obraz „reality“ běžného života. Někdy kolem 3-5 let se poprvé „zakuklí“ a změní se jakoby v housenku, která se velmi intenzivně krmí a vyvíjí své tělo a běžné vědomí. Žije především hmotným životem. Pohybuje se pomalu po zemi.
Několikrát během života nastane období, kdy je člověk volán svojí Duší k zahájení práce sám na sobě a k objevování obou duchovních křídel – hledání vlastní Duše (poznání sám sebe) a hledání Jednoty. Toto volání může přijít v kterékoliv části života. Z pozorování lidí kolem mne soudím, že nejčastěji člověk zažívá toto volání 3x v životě. První je v období puberty. V období hledání vlastního místa ve světě. Druhé je v období krize středního věku a třetí je ve stáří, kdy se člověk začne chystat na „cestu domů“. Pokud člověk volání využije a začne pracovat na svém osobním duchovním rozvoji, postupně se zakuklí podruhé a po období temné noci duše v kukle přichází znovuzrození v podobě motýla, který má pevné tělo (je pevně zapřen ve hmotě, zvládá energie a emoce běžného života), má rozvinuté křídlo vnitřního duchovního života a zná svoji Duši, svůj jedinečný poklad a svoji formu Služby ostatním, současně má rozvinuté druhé křídlo vědomí Jednoty, ví, že je vším a všechno jím. Postupně přináší obě svá křídla do běžného života ve hmotné realitě a pomáhá druhým bytostem, aby také ony dosáhly podobného stavu.
Na doprovázených poutích se věnujeme souběžně všem třem směrům osobního rozvoje, největší důraz je ale kladen na aktivní přenášení postupně objevovaných „křídel“ do běžného života.
Děkuji mé mamince Aleně Bímové a Liborovi Domasi za připomínky a návrhy úprav k tomuto textu. Jsem si vědom, že mnozí mohou vnímat slova, se kterými zde pracuji, úplně jinak a mohou mít pravdu.