Moje pravda a láska

Před uveřejněním tohoto textu jsme já i Dáša chvíli váhali. Je to jeden z nejsilnějších příběhů, co znám. Není určen asi pro každého. Jen pro toho, kdo má docela silný žaludek. Četl jsem jej několikrát za sebou a zvažoval, zda ho publikovat na svých stránkách nebo ne. Nakonec jsem si řekl, že ano. Život je takový, jaký je. Ke svému plnému uzdravení a ke své úplnosti, která nás otevře hlubokému vnímání PRAVDY světa, je někdy potřeba projít zkušenostmi, které nejsou pěkné a které bychom si dobrovolně asi nevybrali.

Prosím, čtěte tento text se soucitem ve svém srdci, bez posuzování. Když jej začnete číst, prosím, dočtěte jej až na konec. Možná Vám otevřete Vaše srdce a i Vaši „andělé" se budou chechtat.

Moje Pravda a Láska

To, co nyní o sobě chci napsat, je zřejmě poslední z mých hrůzných zpovědí, ale asi nejdrsnější. Předesílám, že toto čtení je jen pro otrlé a silné žaludky. Nebo spíše moudré čtenáře, kteří vědí nebo aspoň tuší, jak to v životě funguje a že nic není tak, jak to na první pohled vypadá. Jsem si jista, že mnozí čtenáři se mně začnou štítit a přestanou číst. Nu, i s tím počítám.

A také chci říci, že svou zpověď, která se mi píše velmi těžce, nedávám na papír z důvodu, že bych byla masochista a libovala si v sebemrskání. Vůbec ne. Jen bych chtěla všem, co dočtou až do konce, ukázat jak je to v životě provázané, jak vše souvisí se vším. A jak pravdivé je tvrzení, že co máme uvnitř, to žijeme i navenek.

Já jsem od narození v sobě nosila něco, čemu jsem zprvu vůbec nerozuměla, ale co mně nesmírně ovlivňovalo. Byla to hrozná prázdnota a zvláštní temnota.

Donedávna jsem to přikládala vnějším okolnostem. Byla jsem nechtěná, rodiče se nemilovali, nakonec se rozvedli a já byla v 17 letech těhotná. V jednadvaceti jsem byla znásilněna a následně dál zneužívána nadřízeným, kterému jsem říkala dědek, kvůli jeho věku. Když už jsem svou „vinu" nemohla unést, podřezala jsem si žíly na rukou.

Dělala jsem zootechničku, pohybovala se v kravských lejnech...žila jsem s psychopatem, kterého jsem nakonec málem zabila a rozřezala na kousky. Probrala jsem se z toho na poslední chvíli, našla si „normálního" muže, měla s ním další dítě, a pak další dvě nevlastní – byly to děti mé kamarádky, která se uchlastala ve 37 letech, a která v dětství měla suchý záchod, o kterém píšu níže. Prožívala jsem těžkou frustraci...A opustila jsem své vlastní dítě...

Tentokrát jsem utekla do hlavního města, kde se ze mě málem stal bezdomovec, dělala jsem otrokyni v sadomasochistickém salonu, nechala se bít a znásilňovat, abych se následně stala dominou, a při tom všem jsem strašně pila.

A zase se mi podařilo z té pasti vylézt, abych vlezla do pasti další. Konečně jsem našla práci jako kontrolor a šest let jsem poslouchala, že jsme zloději, vyděrači, paraziti. Až jsem toho všeho měla totálně plné zuby a už jsem nemohla dál. Poslední kapka, kdy pohár přetekl, dopadla ve chvíli, kdy jsem se vrátila po 14 dnech z dovolené, a díky rozmražené lednici našla svůj domov plný smradu a červů. Utekla jsem tentokrát do nemoci, protože jsem kvůli bolesti nohou a celého těla už nemohla vůbec spávat, vlastně jsem naprosto přestávala fungovat. A nakonec jsem skončila v blázinci, ale ne jako pacient, ale bydlela jsem tam a nakonec i pracovala.

Padla jsem na úplné dno, které bylo plné „sraček" všech těch perverzních otroků...a mně to vzrušovalo. Byla jsem uznávanou a váženou dominou, a při tom mě někteří z těch „uctívačů" okrádali a podváděli. A mne to vzrušovalo a současně i totálně ničilo. Včetně alkoholu, který mi měl být berličkou. Dělala jsem práci, kterou ostatní zvládali, a já jsem se z ní sesypala.

Vylézt z toho bahna, z té temnoty nebylo vůbec snadné...

Teď přeskočím v čase, tam i zpět.
Za dalších cca 7 let, kdy jsem si dovolila léčit se, kdy jsem poslechla svou duši a vrátila se domů, jsem se rozpomněla na období, kdy mi bylo 11 let a začala jsem se sexuálně probouzet. Otevřel se mi tím úplně nový svět. A ten mne začal do sebe vtahovat, protože ten vnější se mi vůbec nelíbil. I když dnes chápu, že ta temnota už ve mně byla od narození.

Mou nejintenzivnější sexuální představou byl suchý záchod té mé kamarádky, která zemřela na následky pití, se kterou jsem se znala od jesliček a jejímž dětem jsem pak byla„macechou". Ten záchod u nich mne děsil, a pokud jsem mohla, raději jsem svou potřebu nechávala na doma.

Ale nesmírně mně vzrušoval jeho obsah, včetně strašlivého smradu a červů... omlouvám se citlivým čtenářům, ale tak to prostě bylo. Dlouhé měsíce jsem bojovala sama se sebou, až jednou jsem si „konečně dovolila" ve svých představách do toho záchodu spadnout. Extáze, která při tom ve mně vybouchla, bylo to nejsilnější, co jsem prozatím prožila. A tak jsem pokračovala dál...představa, nesmírně odporná představa, že na ten záchod chodí nevlastní otec mé kamarádky, ošklivý, tlustý a hrozně protivný chlap, vyvolávala další erotickou extázi... čím více lidí jsem si na tom záchodě představila, tím větší vzrušení. Za své představy jsem se strašlivě styděla a jak jsem dospívala, podařilo se mi je ze svého vědomí zcela vytěsnit. Nebo spíše jsem z představ pomalu přecházela do reality. Už jsem nemusela snít, už jsem to začala žít.

Celé roky jsem pátrala, proč se mi děje, to, co se mi děje? Kde je toho příčina? A poctivě jsem o všech svých prožitcích psala, protože mne to posouvalo dál a dál. Díky tomu otvírání duše jsem se postupně zbavovala všech svých strachů a Démonů nejprve zevnitř a pak tu změnu prožívala vždy i ve vnějšku.

A jednou, o něco dříve, než jsem se rozpomněla na své erotické představy, jsem měla spontánní regresi. Dostala jsem se do jednoho z minulých životů, zřejmě toho posledního, před vstupem do současného života.

Byla jsem dospívající dívka, zmrzačená vlastním otcem, alkoholikem. Matka mě i otce opustila, odešla od nás i s mými dvěma bratry. Otec žil s cizí ženou, macechou, a my dvě se nesnášely. Táta se zabil pádem z koňského povozu, který mi ještě stačil přejet nohy, když jsem mu běžela pomoci. Od té doby jsem byla mrzák na nohy a trpěla velkými bolestmi. A maceše jsem byla na obtíž.
Jediný, kdo o mě stál, byl můj dědeček, docela bohatý muž, který mě čas od času navštěvoval a kupoval mi dárky.

Kvůli těm dárkům jsem mu dovolovala víc, než je mezi dědou a vnučkou normální, takže jsem s ním ve svých 16. letech otěhotněla. Když jsem to zjistila, zapíchla jsem do svého těla jehlici, abych toho bastarda v sobě zabila, a současně jsem si podřezala žíly. Před tím jsem ještě zabila svého psa, který jediný mne miloval, a nechtěla jsem, aby tu zůstal sám beze mne.

Postupně jsem vykrvácela a ve chvíli, kdy ze mne vytékal život, vlastně životy dva, uviděla jsem sebe samu, jaký budu mít život příští... co jsem si svou sebevraždou připravila do budoucna.

V jediném okamžiku jsem já, dospělá 57letá žena uviděla tu totálně zoufalou opuštěnou dívku znechucenou životem, která umírá i s dalším životem v ní, a ta dívka viděla tu 57letou ženu i s tím vším, čím během svého života musela projít, vším, co ta sebevražda následně způsobila.
Jakoby se opona na chvíli zvedla, zmizel prostor a čas, a zbyly jen dvě ženy. Které na sebe šokovaně zíraly, protože uviděly svou vlastní Pravdu.
To všechno jsem byla a jsem já, protože mé vyšší Já se pro tuto chvíli stalo pozorovatelem.

Svůj nynější život jsem si připravila svým předešlým životem... stejně jako ten předchozí a ještě předchozí...

Všechno to utrpení ale mělo pro mě veliký význam, zásadní význam. Začala jsem totiž postupně otvírat své srdce a začala jsem poznávat, co to skutečná Láska doopravdy je.

Díky ní, díky faktu, že se začínám mít ráda, taková jaká jsem, bez podmínek a omezení, odsuzování či viny, se mi dostalo daru uvidět svou skutečnou Pravdu.
A pochopila jsem, že Pravda nás osvobozuje.
A také, že Pravda se rodí jen z Lásky.
A že Láska léčí vše.
Bez Lásky není Pravda. Jsou to spojené nádoby, čím větší Láska, tím hlubší Pravda. A tím hlubší prostor, který může Láska uzdravit.
Svým vyznáním nyní osvobozuji Pravdu, abych mohla žít Lásku.
Protože už jsem dost silná na to, abych svou Pravdu unesla. A mám se natolik ráda, že unesu i případné odsouzení.

Večer, po napsání tohoto textu, jsem o něm v posteli stále musela přemýšlet. Znovu jsem si uvědomila, kolik sebezapření a sil mně stálo jeho sepsání. Jak jsem se při psaní chvěla zvláštním, neuchopitelným strachem. Jakoby poslední záchvěvy něčeho starého chtěly zabránit vstupu novému.

Protože najednou mi došlo, že toto byl další obrovský zlom v mém životě. Že teď už se mohu ohlédnout a říci, tak a TO VŠECHNO JE DNES UŽ MINULOST. Už to nemusím žít!
Pomyslně jsem se ohlídla za své rameno a napadlo mne, tímto jsem zpracovala svou Karmu! Všechny ty roky hledání a tápání jsou konečně za mnou!

V následném okamžiku se mi v mé mysli sami od sebe objevili Andělé. Nevím, kolik přesně jich bylo, protože jsem je nepočítala, ale bylo jich dosti. Důstojné zářící bytosti, v bílých řízách, s velkými křídly na zádech. Všichni jen tak stáli a koukali se na mně. A já zase na ně a nevěděla jsem, co to má znamenat.

Načež ten, co vypadal nejdůstojněji, vykročil směrem ke mně a řekl: „Já jsem tvůj hlavní anděl strážný a toto všechno jsou mí spolupracovníci, kteří mi pomáhají."

A zase se nic nedělo. Nevěděla jsem, co mám říci, ale v duchu mne napadlo – Páni, tolik andělů mne chránilo a já to vůbec netušila, naopak jsem se cítila totálně opuštěná. Možná, že je to opravdu tak, že nyní, když jsem svou karmu odžila, vše se změnilo a já své anděly mohu konečně vidět.

Můj anděl mi asi četl myšlenky, protože se jen pousmál.

Nu, a já, ještě pod vlivem starých energií, nahlas vyhrkla: „No jo, ale co budete dělat teď???"
V té chvíli, jakoby se zastavil čas a s ním veškerý pohyb, život. Z andělů se staly živé sochy.

A zase to byl ten můj osobní anděl, který se začal hýbat jako první. Nejprve mu začaly cukat koutky úst. Pak se mu roztáhly v široký úsměv, načež se začal smát, pak chechtat, a nakonec se smál, až se prolamoval v pase a mezi smíchem se snažil něco říci – ona, ona neví...hahahaha...ona neví co budeme...chocho...chachachaááááááá..

Ukazoval při tom na mně prstem a pokoušel se svou větu doříci. Ale marně. Nakonec se už smál tak, že upadl na zem, a řezal se smíchy a s ním i všichni andělé, co stáli kolem. A to už jsem se i já usmívala pod fousy, a když se můj anděl začal smíchy kutálet a boural při tom ostatní anděly jako kuželky, smála a chechtala jsem se i já.

Smáli a chechtali jsme se všichni, kolem nás poletovala peříčka z andělských křídel, a zdálo se, že ozvěna toho smíchu se nese celým nekonečným Vesmírem...

Dagmar Baránková
http://dagmarbarankova.webnode.cz

Další texty autorky na těchto stránkách
Noc na Červené hoře
Muna aneb o pomíjivosti
Jak milovat svého démona 
Vděčnost, něha a Agapé 
Splynutí duší