Jak milovat svého démona

5.8.2014

Dnes se mi zdál sen. Možná, že se mi zdál už dříve, ale teprve až dnes jsem už byla připravena jej nejen prožít, ale též si jej zapamatovat a dál s ním pracovat.

Vzpomínám si, že vše se odehrávalo na nějaké cestě, v krajině. Ta krajina byla velmi pochmurná, tmavá a plná strachu. Všude se vznášela jakási skrytá hrozba, která na mně velmi působila. Bylo to děsivé putování.

A nešla jsem sama. Měla jsem s sebou malé dítě v kočárku a vedle mě šel nějaký muž. Až později mi došlo, že ten muž patří ke mně. Šli jsme a šli, a ten děs a hrůza byli čím dál intenzivnější. Sem tam se kolem nás mihli nějací lidé, ale ti byli jaksi mimo, jakoby v jiném světě, a žili si svým životem.

Asi jsme došli do cíle, protože najednou se energie toho místa i to, co jsem cítila, nedalo vůbec unést. Hrůza mi probíhala celým tělem, každou buňkou, mou myslí a naprosto mně paralyzovala. Nebylo ani divu, protože najednou se přede mnou objevil DÉMON.

Byl hrůzostrašný, v podstatě ho ani nemohu popsat, protože děs a hrůza mně zcela ovládla a ovládla i můj rozum a smysly.

Ten Démon ke mně vysílal energii, která mi říkala: „Dej mi své dítě, dej mi své dítě! Chci ho, protože se dětmi živím! Jejich těly, i jejich energií. Malé děti mi moc chutnají, úplně se vyžívám v jejich požírání a v požírání jejich energie..."

Přes hrůzu, kterou jsem cítila, přes ochromení, které mi způsobovala, jsem se však přece jen dokázala vzchopit a začala jsem říkat: „Své dítě nikdy neopustím, své dítě nikdy neopustím...a pak jsem to začala i křičet: SVÉ DÍTĚ NIKDY NEOPUSTÍM!!!" Asi jsem tím chtěla říci, že pokud chce sežrat mé dítě, musí mně sežrat s ním. Protože mé pouto s mým dítětem je tak silné, že bych raději zemřela, než ho přetrhla.

Muž, který celou dobu zatím stál v pozadí, se najednou vedral dopředu... myslím, že tím, že jsem se jako žena a matka začala bránit, získal i on odvahu a sílu, a rozhodl se nás ochránit. Najednou totiž měl v ruce vidle a těmi toho DÉMONA přišpendlil na zeď, která byla za ním.

Zřejmě mně reakce mého muže udivila tak, že jsem se probudila.

Bylo mi z toho snu dost zle a nejdříve jsem ho chtěla zahnat jako černou můru a začít myslet na něco jiného. Ale pak mi došlo, že to se mnou, skrze sen, začala hovořit má duše a že mi tak posílá velmi zásadní sdělení. Jako už několikrát před tím.

Takže jsem se zamyslela a poctivě se snažila to poselství rozlousknout. Uvědomila jsem si, že v poslední době hodně pracuji se svou vnitřní ženou a mužem a také vnitřním dítětem. To by mohlo být ono...to by mohli být oni, a setkali se s mým stínem...s mým skrytým DÉMONEM.

A přemýšlela jsem dál, co to démon, nebo náš stín vlastně je? Nu, jasně, je to určitá odmítnutá část nás samých, něco nehezkého, co v sobě ukrýváme, přestože to nechceme mít...nechceme to žít, nechceme tím být. A ono, tato energie neustálým odmítáním sílí a sílí, až se z ní stane náš skutečný Démon, který chce jít ven, chce žít svým životem, a hlavně chce být námi konečně UVIDĚN.

Ano, došlo mi, že toto je PRAVDA. Ale co s tím dál?

Je zatím paralyzován, protože můj Vnitřní muž začal konečně spolupracovat a chránit své blízké. A hned ženě i mně začal klást otázky - Jak se ho zbavit? Jak ho zničit? Jak ho zabít?

Já, sama za sebe jsem se zeptala: „A je vůbec řešení ZLO ničit ZLEM???"

A Vnitřní žena řekla - není, vždyť zlo a násilí PLODÍ vždycky zase jen ZLO A NÁSILÍ. Zlo není nikdy řešením, naopak.

Poslouchala jsem ty dva, a přemýšlela jsem a přemýšlela. Rozumem jsem hledala řešení a srdcem jsem naciťovala, co ono na to, jak se v tom cítí.

A asi jsem zřejmě nakonec opět usnula, protože jsem zase byla zpět v té krajině, byla jsem ženou a matkou a dívala se na Démona, který už nebyl tak veliký a děsivý, a byl stále přišpendlen těmi vidlemi. A jen mně pozoroval a čekal, jak zareaguji.

Dívala jsem se mu do jeho krví podlitých očí a najednou jsem se slyšela, jak říkám: „Vidím tě! Jsi tady a jsi můj. Vím, že patříš ke mně. Přijímám tě!"

Při těch slovech se démon začal zmenšovat a zmenšovat. A zároveň ztrácet svůj děsivý výraz. Současně s tím se krajina kolem mě začala prosvětlovat, jako když se po obrovské bouřce mraky začnou rozestupovat, tma mizí a světlo přichází.

A protože ta změna kolem mně byla tak výrazná a tak razantní, a protože jsem za zády konečně cítila sílu svého muže, dokázala jsem otevřít své srdce a z něj MU nakonec říci: „MILUJI TĚ!"

Nu, a to bylo ono! V tu chvíli se rozzářilo slunce a zalilo celou krajinu. A z děsivého DÉMONA se naráz stalo malé, přítulné a příjemné něco. Akorát jsem v tom snu neviděla, v co přesně se změnil a nechci si vymýšlet. I když je možné, že to není zas až tak podstatné, když si to nepamatuji.

Jen jsem cítila, že se ho už vůbec nebojím, ale naopak jsem ráda, že ho mám. A také jsem cítila, že teď už mi nebude ubližovat a škodit, nebude mi negativně ovlivňovat život, ale naopak, bude mým ochráncem. V tom snu, i ve skutečnosti.

Bude ochráncem mé vnitřní Ženě, Muži, ale hlavně mému vnitřnímu Dítěti, protože nějak v hloubi duše cítím, že ti dva k sobě patří.... A věřím, že se z nich stanou nejlepší kamarádi a spojenci.

A přesně teď, právě v tuto chvíli když to píši, mně napadlo...že je možné, že tímto jsem konečně a definitivně rozpustila své dosavadní životní trauma – Trauma nechtěného a odmítnutého dítěte. Poněvadž mám za to, že právě toto trauma vlastně porodilo a vyživovalo mého démona.

Byť už dávno jsem odpustila své matce a přijala odpovědnost sama za sebe, toto trauma ve mně stále bylo a zevnitř ovlivňovalo můj život navenek. Jako vzniknuvší plod, a pak i jako úplně malé miminko mně odmítnutí vlastní matkou na hluboké úrovni velmi zranilo. Později jsem nechtěla přijmout, že jsem odmítané dítě. A ještě později jsem sama začala popírat fakt, že jsem odmítaná, protože to tak bolelo.

Jak šel čas, jak mi v tom popření nebylo dobře a hledala jsem cestu kudy z toho ven, abych konečně mohla být šťastná a spokojená, se mi podařilo přijmout to rozumem, čímž se mi na nějakou dobu ulevilo. Navíc i můj psychiatr se o mém „dvojím popření" zmiňoval. Jenže pod vlivem antidepresiv jsem neměla šanci to takzvaně „zvnitřnit", rozuměla jsem tomu pojmu pouze hlavou a časem jsem na něj zapomněla.

A ve svém srdci jsem si toto popřené odmítnutí nesla dál, dál jsem svým popíráním nevědomky živila démona a dávala mu tak sílu, která mi pak chyběla v životě. Ta bolest v srdci byla tak veliká, že musel nazrát čas, a mimo jiné i odeznít účinky antidepresiv, které jsem si sama vysadila, abych byla schopna zevnitř uvidět a pochopit to, co tam bylo celý život ukryté.

Přijmout popření sebe sama, přijmout odmítnutí i ve svém srdci, a začít MILOVAT SVÉHO DÉMONA.

Dagmar Baránková
dagmarbarankova.webnode.cz 

Jak milovat svého démona II
Filipika proti Milovat svého démona

Další texty autorky
Noc na Červené hoře 
Muna aneb o pomíjivosti 
Moje pravda a láska 
Vděčnost, něha a Agapé 
Splynutí duší