Noc na Červené hoře

8.8.2013

Nevím, odkud mám své psaní začít, kde tento můj příběh vlastně začal. Možná, že někdy více jak před půl rokem, když jsem se přestěhovala z Prahy do Jeseníku. Možná, že to mé každodenní koukání na hřeben hor, na Šerák a Keprník, způsobilo, že jsem najednou věděla, že tam musím jít.

A možná to také ve mně probudilo i další putování s J. Bímem, se kterým jsem se setkala pár dnů před tím.

A nebo to možná začalo už mnohem dříve, někdy, když mně mí rodiče počali, a následně matka odmítla…

Byla neděle 14.7., a já jsem s těžkým batohem, kde jsem však měla jen spacák a trochu teplého oblečení, vystoupila z autobusu na zastávce na Červenohorském sedle. V Jeseníku mně vyprovázela má kamarádka, které se podařilo svými obavami mne rozhodit natolik, že mě začala bolet hlava. A tak jsem se zastavila v místní restauraci a utratila spoustu peněz za pár tatranek a jeden zapalovač. Tatranky na zahnání hladu, pokud by na mne příliš zaútočil a zapalovač místo baterky, kterou jsem si zapomněla vzít. Hloupá jsem byla…nic z toho jsem nakonec nepotřebovala. Ale opět jsem podlehla strachům někoho jiného, jako bych neměla dost těch svých. Dobře mi tak!

Nu, a pak už jsem konečně vyrazila na cestu.

Měla jsem držet půst. Ale k bolesti hlavy se přidalo i lehké motání. Ta se mi však točila už když jsem nastupovala do autobusu dole v Jeseníku. Možná to bylo jen mé ego, které se bálo o svou pozici. Nicméně podlehla jsem strachu a snědla první ze zakoupených tatranek. Možná, že kdybych to neudělala, tak jsem k poznání, o kterém píši na konci, dospěla dříve než až za měsíc. Ale stalo se.

Chtělo se mi čurat, bolela mně hlava a bylo mi horko…

Ale najednou mi došlo, že jsem fakt NA CESTĚ!

Rozhlédla jsem se a viděla jsem. Avšak nejen že jsem viděla, to by nebylo na vrcholcích hor divu, ale já současně i cítila. Tu nádheru, neuvěřitelnou energii, něco nehmatatelného a těžce pojmenovatelného, něco, co mě absolutně přesahovalo a přitom se dotýkalo přímo mého srdce. Když jsem se poprvé z kopce nad Červenohorským sedlem rozhlédla, uviděla jsem pod sebou sedlo, a ten kdo to tam zná ví, že jsem za ním uviděla Praděd s jeho rozhlednou. Současně však s tím pohledem jsem začala cítit, že jsem ve velmi silné ženské energii. Hora Praděd, která se mi odtud zdála velmi blízko, měla jednoznačně mužskou energii, avšak místo, kde jsem byla nyní já, vyzařovalo jinak. Nevím proč, ale tak jsem to cítila, a s tímto cítěním přišly myšlenky na mé dětství i mateřství, a na ženskou roli, kterou v tomto životě žiji. Vzpomněla jsem si na své dcery, na nevlastní děti, na bývalého manžela. Na to, jak to vše před časem bylo, a jak velkou cenu jsem za svou nynější svobodu zaplatila.

Stála jsem na tom úžasně žensky vyzařujícím horském hřebeni, který je tu od věků, nikdo a nic s ním nepohne, existuje tak, jak sám chce a napadlo mě, kéž bych to také tak uměla. Kéž bych uměla být pevná jako ta skála, která však svou neústupností neubližuje, ale naopak je možné se o ni opřít, protože její síla ochraňuje a hned tak se z ničeho nezhroutí.

Po 3,5 km mého putování, které bylo úžasné a současně mi dalo tak do těla, že jsem byla propocená jako myš, jsem dorazila na Červenou horu. Je poměrně úzká a z jejího vrcholu je vidět do údolí jak na severu, tak na jihu. Na východě je hřeben a les, a na západě se za velkou roklí, kterou protéká Hučivá Desná, táhne hřeben Vozky.

Věděla jsem, že jsem na místě. Přímo pod Červenou horou je totiž Vřesová studánka a kvůli ní, kvůli tomu, abych sebou nemusela táhnout spousty vody, protože jsem zamýšlela že zde zůstanu nejméně dva dny a dvě noci, jsem byla už předem rozhodnutá, že toto je to správné místo.

Nejdříve jsem do borůvčí přímo pod skalami uklidila batoh, protože už jsem jeho váhu odmítala dál nést. Také jsem ze sebe shodila úplně mokrý nátělník a pak jsem vyrazila ke studánce pro vodu. Kdysi kousek od ní stávala i horská chata, ale ta už dávno vyhořela a na jejích základech teď stoji jen kříž. Naštěstí bez mrtvoly. Chvíli jsem se tam zastavila a poklonila se. Samotná studánka je pěkně zastřešená. A co mně velmi překvapilo, uvnitř přímo nad pramenem, je obrázek Panny Marie. Tak jsem si tam sedla na lavičku a začala se modlit:

„Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou.
Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš.
Svatá Maria, Matko boží, pros za nás hříšné nyní i v hodině naší smrti.
Amen.“

Modlitbu jsem opakovala mnohokrát, úplně jsem se do ni ponořila a na chvíli zapomněla na celý svět. Je to takový můj způsob meditace. Před asi 6 lety, když mi bývalo hodně zle, když mé tělo i duše řvalo nesnesitelnou bolestí, jsem se modlila Otčenáš. Desetkrát, stokrát, milionkrát. Promodlila jsem celé noci a jsem si jista, že jen díky tomu jsem se totálně nezbláznila a přežila. Nestal se však ze mne dogmatický věřící, nicméně dnes má pro mě modlitba velkou moc. A zvláště venku, přímo v chrámu božím.

Z mého rozjímání mne však po chvíli vytrhli nějací lidé, kteří se objevili u východu. Tak jsem si jen ještě nabrala zázračnou vodu, která si tu tryskala z vrcholku hory už od roku 1400, a šla zpět ke svému batohu.

Cestou jsem objevila rozcestník a přečetla jsem si, že jsem ve výšce 1333 m.nad mořem. Načež jsem z úkrytu v borůvčí vyzvedla svůj stále ještě těžký batoh a dala se do hledání místa příhodného pro strávení dnešní noci. Vědomě jsem vybírala směr na sever, abych se mohla koukat jakoby zpátky…na svůj nynější domov. Aby to byla retrospektiva – celou zimu a jaro jsem se dívala z domova sem a nyní bych se koukala odtud tam.

Jenže všechna místa, která jsem si vybrala, mně nakonec sama od sebe svou nepohodlností vyhnala. Tam mně tlačil kámen, onde byl zase velký svah a já stále klouzala dolů…Ani v borůvčí, v místě které bylo na chvíli úkrytem pro mé věci se mi, nevím proč, nelíbilo. Tak jsem začala horu obcházet ze všech stran, rozhlížela se a hledala a hledala. A najednou jsem ho uviděla. Ano to je ono! Místečko jakoby připravené pro mě. Krásně rovné, s jemnou travičkou jako koberec v obýváku, ze dvou stran kryté skalou. Jenže výhled odtud byl na západ, přímo na Velkého vozku, a ne jak jsem chtěla původně, na můj domov na severu. Nu což, příroda rozhodla za mně došlo mi, a asi ví proč. Nad ránem, když se hodně ochladilo a začal foukat vítr od severu, jsem jí děkovala, protože zde jsem proti němu byla chráněná skálou.

Nu, ono to asi nebylo jen kvůli nočnímu větru…

Rozbalila jsem své věci a začala si chystat pelíšek. Také jsem nakrmila svého pejska, kterého jsem vzala sebou, protože ke mně prostě patří. Měla jsem spoustu času, nic a nikdo mě nehonil. Vše jsem dělala pomalu, v klidu a s rozmyslem, žádný shon ani stres, naopak ticho a mír všude kolem mě i ve mně.

Ten klid na chvíli najednou přerušil muž. Kde se vzal, tu se vzal. Dodnes nechápu, co dělal pod skalami, kudy nevedla žádná pěšinka. Ale prostě najednou tam byl a překvapeně na mě koukal, co tam dělám. Stejně jsem koukala i já. Ale byl sympaticky a nakonec z něj vypadla otázka: „Vy zde budete bivakovat?“ „Ano, chci to zkusit“, odpověděla jsem a hned jsem dodala: „Nezabrala jsem vám náhodou místo?“ „Ne, nezabrala“. Pak zase jen chvíli koukal, a úplně bylo vidět jak se mu v hlavě víří myšlenky a jak nevěří tomu, co vidí?!

„Dnes v noci má pršet“, prohlásil po chvíli. „Ale nebojte, má to být jen lehká přeháňka.“

„To je super, naštěstí mám celtu.“

„Tak se tu dobře vyspěte“, popřál mi nakonec a byl fuč.

„Díky“, řekla jsem už spíš pro sebe. Ještě chvíli jsem pak seděla a přemýšlela o něm. Příjemný, štíhlý a sympatický muž v mém věku. Docela se mi líbil…Ale kde se tam vzal, co tam dělal??? Neměl s sebou vůbec nic, žádný batoh, prostě nic. Možná že si věci nechal někde jinde a tady si chtěl jen odskočit a já ho zaskočila tím, že jsem byla na místě, kde nikoho nečekal. Kdo ví, a já se to už zřejmě nikdy nedovím, jsem si však jista, že se jen tak pro nic za nic nestal na pár minut součástí mého příběhu.

A pomalu se blížil večer. Pohodlně jsem se usadila, vyhřátou skálu za zády a těšila se na západ slunce. Pokud to dobře půjde, mělo by zapadnout přímo za Vozkou. Ale dobře to nešlo. Kolem sedmé hodiny se objevily první mraky. Seděla jsem a koukala a koukala. A opět jsem si vzpomněla na Honzovu radu, že mám co nejvíce vnímat přírodu a mluvit s ní.

„Tak milá přírodo, jsem tady, dovolila jsem si to a přišla jsem až do tvého lůna,“ prohlásila jsem pěkně nahlas, aby mě bylo slyšet. Ale příroda nic. Mraky přibývaly, slunce byl níž a níž, a čím dál častěji schované. A mě najednou napadlo – mám to před očima a nevidím to. Mám to přímo před očima a vůbec to nevidím! Co to ale je? Co nevidím???

Začala jsem se dívat pozorněji, vlevo kousek ode mne smrček, uprostřed volný prostor a v dálce Velký vozka, a pak vpravo skupina smrčků. To bylo asi tak vše, co jsem ze svého zorného úhlu viděla.

Co to jen nevidím?

Přivřela jsem oči, vypnula hlavu a chvíli jen tak byla.

A nejednou mě to úplně koplo, samotný smrk, vydaný napospas větrům a vší nepřízni počasí a kousek od něj skupinka, která vypadala jako rodina vzájemně se chránící. Je to jako v přírodě, někdo je celý život se svou rodinou a někdo se už narodí jako solitér. Tak to prostě je. Pocit, který mi přinesl tu myšlenku byl tak silný, až to se mnou zatřáslo. V první chvíli mi bylo toho stromku moc líto a v zápětí mi bylo líto mne samé, také se cítím celý život jako solitér. A v tu chvíli se rozzářilo slunce, které zrovna vykouklo z mraků. Safra, asi je to pro mě hodně důležité, když to potvrzuje i slunce, řekla jsem si. Ale pak se ozval rozum, co blbneš, to je jen náhoda! A v tu chvíli sluníčko zase zakryl mrak. Jestli je to pravda, ukaž se mi slunce ještě jednou. A ejhle, sluníčko opět zasvítilo. „Dobře, dobře, přijímám, že to tak je, přijímám tvé sdělení,“ řekla jsem opět nahlas, se slzami v očích. Tak toto už náhoda nebyla a já věděla, že se dál ptát nebudu.

A od této chvíle ke mně příroda začala hovořit, jakoby tomu bylo odjakživa. Nejdříve mi řekla. „Uvědom si, že ty jsi člověk a vy lidé k sobě můžete kdykoli přijít, pokud chcete, ale ty stromky se mohou setkávat jen na energetické úrovni. Ne fyzicky, tak jako vy lidé.“

„Jenže my se i tak mnohdy míjíme. Třeba si ublížíme, nebo je nám ublíženo a pak žijeme jako ty solitéry, sami. To už vím, ale co s tím?“

„Máš to přímo před očima.“

„Vozka“, napadlo mně ihned.

Vím, že o je o tomto místě krásný příběh, bohužel celé jeho znění jsem si nepamatovala, jen jsem věděla, že vypráví o muži, který jel přes hory s plně naloženým vozem taženým koňmi a přesně na vrcholu všichni zkameněli, protože on provedl něco hodně špatného a toto byl jeho trest.

Až doma mi to celé převyprávěla kamarádka: „Příběh praví, že tehdy bylo strašlivé počasí a on s celým povozem uvízl v bažině, Začal proklínat přírodu a ďábel mu vnuknul myšlenku, ať hodí pod kola chléb, co veze na korbě a dostane se ven. Když hodil první pecen, všechni zkameněli.“

„Ano, jsme-li jako z kamene, máme-li kamenné srdce, nemůžeme se k nikomu dostat, ani k sobě ne. Naše cesta k sobě i druhým je přes srdce. Ale jak znovu oživit srdce, které jsme nechali zkamenět, jen aby nás prožívaná bolest nezabila? Asi odpuštěním, ano, jak jinak než odpuštěním, vždyť to moc dobře vím!“ Přemýšlela jsem si nahlas, tam na té hoře.

A doma, když jsem svůj zážitek znovu a znovu prožívala abych z něj dostala vše, co jsem tam na místě nechápala, mi došla ještě jedna věc. Bylo to těžké provinění proti Božímu řádu, někoho nebo něco proklít je podle mě velmi velké provinění, které nejvíce ublíží tomu, kdo prokletí vysloví. A navíc, není to ještě tak dávno, kdy obyčejný chléb byl uctíván jako Boží dar. Jen my jsme na to ve své pýše zapomněli. Peníze jsou dnes největší hodnotou, a ne dary Boží.

Dlouho jsem koukala na ten obraz před mým vnitřním i vnějším zrakem. Zřetelně jsem si uvědomovala skutečnost, že já jsem v přírodě a příroda je ve mně. Jak uvnitř tak vně, jak nahoře, tak dole…

Čas pomalu běžel a mraků přibývalo. Jak se začalo smrákat, klesaly mraky níž a níž…a najednou už nebyly na obloze, ale valily se ze severu po stromech a skalách, a smrčky se do nich schovávaly a zase vykukovaly. Bylo to úžasné. Skoro strašidelné, nebo spíše mystické. Ale místo strachu mě ovládla zvláštní euforie. Jsem tady. Jsem uprostřed toho všeho. Cítila jsem obrovské propojení se zemí a přírodou a čarodějka ve mně se radovala. Magie té chvíle byla skoro hmatatelná.

S prohlubující se tmou však „konečně“ začaly přicházet i mé strachy. Zalezla jsem do spacáku, kde už chrupal můj pejsek. Jenže ve spacáku a přikrytá celtou jsem nic neviděla. A co kdyby. Co kdyby na mě něco odněkud spadlo, nebo mne něco kouslo třeba do nohy. Mám je jen tak volně, ve spacáku, ničím nechráněné. Byl to zvláštní pocit, vyjít z ochranných zdí, ve kterých jsem byla roky schovaná a být tady úplně sama, na horách, uprostřed přírody.

Ze všeho toho narůstajícího strachu mě začalo intenzivně bolet u srdce. Tak, a teď dostanu infarkt a umřu tady, napadlo mě. Co chudák pes? No, ráno tady zase začnou chodit lidé a ti ho určitě zachrání. Tak dobře, o psa bude postaráno, takže to je ok, umřít mohu, řekla jsem si, a to mne uklidnilo.Uvědomila jsem si, že své smrti se vůbec nebojím, protože jsem ji několikrát hleděla do tváře s přáním už nebýt. Při druhém porodu jsem dokonce nakoukla i na druhou stranu, za oponu života, a bylo to naprosto úžasné! Při těchto mých myšlenkách bolest po chvíli sama zmizela.

Jenže pak mě pro změnu začalo příšerně bolet břicho. Uaaa, co je zase toto?!!! Něco mne zevnitř začalo užírat, jako když hyena ohlodává svou kost. Moje další, mnohem hlouběji ukryté strachy. Vzpomněla jsem si na metodu EFT a začala si ťukat – „i když mě ukrutně bolí břicho, mám se ráda a zcela se přijímám“. Na chvíli to zabralo, ale jen na chvíli.

Co když sem přijde nějaký chlap a ublíží mi? Třeba ten, co tady v podvečer prošel? Ví o mně, že jsem tady sama a bezbranná. Ale ten jako zločinec nevypadal. A jinak, kdo by sem v té tmě a nepohodě lozil! Vždyť zločinci jsou v podstatě slaboši a přitahují je jiná místa než příroda a hory, ty chytrá...

Pak jsem si vzpomněla na svého Loajálního vojáka (kdo četl knihu Soulcraft, ví o čem mluvím). To je dobrý, válka už skončila, začala jsem ho ujišťovat. Juchůůů! Najednou ke mně dorazila vlna euforie, a kdyby venku nebyla taková zima, tak vyskočím ze spacáku a začnu křepčit. Nevyskočila jsem a voják mi asi přestal věřit.

Břicho začalo bolet znovu a s ním i celé tělo. Bolest, kterou tak dobře znám, která mně už léta provází. V dětství to začalo bolestí duše, pak bolestí nohou a dnes mne už bolívá úplně všechno.

Ježišmarjá, co já jsem to jen provedla? Proč jsem sem lozila? Proč jsem raději nezůstala doma, pěkně v teple? Co si tu já, babka stará, chci dokazovat? Mnooo, mé ego plné strachu mi opět dávalo pěkně do těla.

A pak mně napadlo – Zdrávas Maria, milosti plná…začala jsem zase odříkávat modlitbu tak dlouho, až jsem nakonec usnula.

Vzbudil mně až déšť. Venku byla už docela drsná zima, a začala pronikat i mým spacákem. A tak jsem si znovu vzpomněla na Matku Boží, a také jsem si chvíli povídala s Matkou Zemí, protože jsem od ní byla jen kousíček a hodně mě už tlačila a studila. A tím mi dávala jistotu a pevnost…A došlo mi, že najednou jsou tu matky dvě, vlastně ne, se mnou tři. A to mě zase uklidnilo.

Koukla jsem na displej mobilu – pět hodin. Přestalo pršet, a pro změnu začal fučet ukrutný vítr. Zalezla jsem znovu do spacáku, přikryla celtou, a svět opět na chvíli zmizel.

Před šestou mne opět vzbudil déšť. Tak, a mám toho tak akorát dost!

„Panno Marie, jestli zařídíš, že přestane aspoň na chvíli pršet, sbalím spacák a vypadnu odtud.“

Nijak už mě nepřekvapilo, že za chvíli bylo po dešti. Vysoukala jsem se ven, a do zimy a mlhy vyhnala i svého hafana, kterého jsem tím dosti naštvala. Seděl kousek ode mne, koukal co ho tak brzy ráno budím a klepal se zimou.

Ale když už jsme byli na cestě a mohl se dle libosti hýbat, začal na mě opět spokojeně vrtět svým ocáskem. Je to zvíře do nepohody a vydrží hodně, hlavně že je se mnou. A i díky němu jsem vlastně tady, na horách. I on byl spouštěč situací, které mě nakonec dovedly až sem, i když už málem nebyl. Ale to už je jiný příběh. Pro tentokrát jsem ho pohladila a pěkně nahlas mu za vše poděkovala, i za to, že je stále se mnou a má mne rád.

Doma mi pak začaly docházet další a další významné souvislosti. Mimo jiné třeba to o prokletí. Vím, že moje babička proklela muže, se kterým měla mou matku, který ji však velmi brzy opustil a ona se pak sedřela, jen aby ji sama vychovala. Moje matka proklela otce, když ji opustil v mých 15 letech. A já to po nich pěkně zopakovala.

Před lety jsem proklela svého exmanžela, kvůli jeho lžím, kvůli sobě, dětem, a také penězům. Protože jsem to jinak neuměla, protože jsem ztratila víru a začala se o sebe bát. To byl ten zkamenělý Vozka v dáli, to, co jsem měla roky před očima a neviděla jsem to. Všechna ta bolest a utrpení od dětství, s mámou a tátou, následně všichni ti muži co mi ubližovali a já ubližovala jim. Vše  o bylo proto, abych to konečně uviděla a konečně s tím něco udělala.

Inu, opravdu je to tak, že náš život je jen projekcí toho, co máme uvnitř sebe. Teď už začínám chápat, jak důležité je věřit, být ve svém konání pevná jako skála a současně mít živé a otevřené srdce, které umí odpouštět. A doufám, že jednou se mi to naše rodové prokletí, předávající se po ženské linii, podaří zrušit. Kvůli mě a kvůli mým dvěma dcerám.

Čím dál jasněji cítím, že na té Červené hoře se spojily Nebesa se Zemí aby mi předaly své poselství. Mně, která si dovolila být v tu noc tam mezi nimi, uvnitř.

A při tom to vše bylo tak normální, přirozené a obyčejné. Prostě jsem jen strávila noc v přírodě a na horách…

Dagmar Baránková http://dagmarbarankova.webnode.cz

Další noc na Červené hoře

Další texty autorky

Moje pravda a láska 
Jak milovat svého démona 
Muna aneb o pomíjivosti 
Vděčnost, něha a Agapé 
Splynutí duší