Muna II aneb o změně úhlu pohledu
Probudím se, kouknu na hodiny a vidím, přesně ¾ na šest. Chvíli čekám, že začne zvonit budík, který jsem si na tuto dobu nastavila na mobilu, ale nic se neděje. Nechápu proč, ale naštěstí mé vnitřní hodiny fungují perfektně, nerada bych dnes zaspala. Čeká mně totiž zajímavá vycházka, vlastně další putování s jedním člověkem, který se rozhodl, nejen díky mému textu Muna aneb o pomíjivosti, jít se projít právě tam.
Vyskočím z teplého pelíšku a následuje můj pohled z okna. Počasí se během jednoho dne změnilo o 180 stupňů a je snad nejhorší za celý předešlý rok. Mám pocit, že se tam žení čerti, protože lije, fučí vítr a je pěkně chladno. Normálně bych si řekla, že v takové psotě nikam nepůjdu, a má mysl by okamžitě vygenerovala spoustu důvodů, proč dnešní vycházku zrušit. Nejzásadnější by zřejmě byl ten, že tam, kam mám dnes namířeno, na mne všechno padalo, když svítilo sluníčko a bylo krásně, takže co se bude dít dnes, když je tak příšerně? Navíc, kamarád má stále ještě psychické problémy, co když se mi tam někde sesype, a co si s ním počnu?
Jenže nic z toho se tentokrát neděje, nemám strach, a ani mi není špatně, ale naopak se ve mně probouzí pocit zvědavosti, radosti z neznámého a chuť překonávat překážky. Takže se teple obleču, sbalím svačinu, rozloučím se s pejskem, kterého tentokrát kvůli dešti nechávám doma a vyrážím ven, za dnešním dobrodružstvím.
Jedu autobusem z kopce dolů, na autobusovém nádraží nastoupím do dalšího autobusu, kde posnídám svačinu, kterou jsem si doma přibalila, v České Vsi na zastávce zamávám kamarádovi, který nastoupit nestačil, a naprosto v klidu pokračuji dál, s vědomím, že pět minut za mnou jede další autobus, kterým Daniel určitě dorazí. A také že jo, setkáme se v Mikulovicích u obecního úřadu. A než se Dan objeví, já si zatím v jízdním řádu zjistím časy spojení zpět do Jeseníku.
A pak už vyrážíme, směr Muna. Povídáme o všem možném, a když dorazíme na místo, tedy do části, které se stále říká Posádka, ukážu Danielovi, kde kdysi stávala závora, a kam budeme pokračovat, tedy do části zvané Muna. Dan pečlivě studuje všechny informační cedule a vstřebává informace.
A to už přecházíme z místa „nikoho", které tyto dvě části od sebe pomyslně i fakticky odděluje a stupujeme do lesa. Leje jako z konve, všude jsou obrovské kaluže, mnohé ani nejdou obejít. I potok, který míjíme, přetéká vodou. Voda je prostě úplně všude, nahoře, dole i v mé pravé botě. Vůbec nechápu, jak se tam dostala, ale začala jsem ji cítit hned, jak jsem vystoupila z autobusu. A navíc mám mokrý i rukáv a brzy je celá má pravá strana těla v mokru. Noha mne začne docela intenzivně zábst, a tak si na to Danovi postěžuji. Ten mlčí, ale asi mu v tom dešti také není nejlépe, a až u mě doma se mi přizná, že i jeho bunda nebyla vodě tak odolná, jak se původně domníval.
Hned první „barák", ke kterému dorazíme má pořád ještě trvalé obyvatele, jak jsem usoudila už při první návštěvě. Venku u boudy je stále uvázán pes a v osvětlených oknech se míhá postava nějakého člověka. Možná se chystá k ranní očistě, možná snídá, možná jen tak je.
Další barák, který jsem při první vycházce minula, protože jsem kus před ním odbočila do lesa, je obklopen odpadky. Když ho míjíme, zahlédneme uvnitř muže, kteří ty odpadky třídí. Začnu mít divný pocit, říkám si, to je tedy pěkné uvítání, odpadky...Nu, alespoň tu žije.
Jenže to je asi tak veškerý místní život. Pokračujeme dál a dál, noříme se do lesa, míjíme prázdné ubikace, a pak už je hustý les tak blízko asfaltové cesty, že to vypadá, jakoby ji chtěl pohltit. Dan zmlkne a za chvíli se přizná, že se mu začíná dělat špatně od žaludku. I já mám zvláštně neurčité, tísnivé pocity.
Po chvíli mlčení mi Dan začne vyprávět o své vizi, vybudovat někde alternativní prostor pro lidi, kteří prošli, prochází, nebo se u nich začíná spouštět psychospirituální krize tak, aby nemuseli být zavření v psychiatrických léčebnách. Oba se shodujeme v názoru, že je to zcela nepřirozený způsob léčby něčeho, co vůbec nemocí není. A také že vlivem chemických léků a neadekvátní léčby dochází k zastavení celého procesu „probouzení", a lidé pak většinou končí doživotně na prášcích, což je i Danielův případ. Naštěstí jeho se týká jen první část, byl dvakrát nedobrovolně hospitalizován, ale díky soustavnému hledání alternativy se mu podařilo léky vysadit a čím dál více se přibližuje stavu, který by se dal nazvat zdravím. Tedy aspoň z mého pohledu.
Já jsem zcela opačný případ. V době, kdy jsem potřebovala odbornou pomoc, se mi jí nedostalo, a tak jsem se postupně učila prát se s problémy sama. Že jsem mezitím udělala mraky chyb, je nasnadě. Ale nakonec jsem se v léčebně stejně ocitla. Bydlela jsem tam a později i pracovala. Díky tomu jsem získala další zkušenosti a uvědomila jsem si, jak tenký led lidská psychika představuje.
Naštěstí už i mnozí lékaři začínají chápat, že psychofarmaka jsou dobrá možná v počátku, kdy by člověk mohl ublížit sám sobě, nebo druhým. Ale z dlouhodobého pohledu z lidí spíše vyrábějí stroje, odpojené od svého centra cítění - duše, ze kterých se ve finále mohou stát monstra, vraždící monstra...Psychicky nemocných lidí je čím dál více, protože tlak, ve kterém žijeme, jsme schopni nést jen do určité míry, a pak nastává krize...a zavřít všechny natrvalo do léčeben nelze.
V souvislosti s předchozími vzpomínkami mně napadne, že ani tento prostor není příliš vhodný pro terapii, kvůli všem těm negativním energiím zde. Vše, co se tu odehrávalo, zanechalo „otisk" v energetickém prostoru, který citliví lidé dokážou zavnímat. Odsun 50 tisíc sudetských Němců na konci poslední války, všechna ta lidská bolest, křivda, a následně mužské „naštvání" na fakt, že tu musí být zavřeni, protože systém to tak potřebuje. Kvůli strachu z ohrožení potřebuje vojáky v základní vojenské službě, kteří chrání naši Vlast...Vyslovím své myšlenky nahlas, načež Dan prohlásí – neboj, les si s tím poradí!
Ano, to je ono, dojde mi, les si s tím poradí! Kde jinde pracovat s nezpracovanými emocemi a strachy, než v lese?! Les nemá strach, tudíž ho ani ve svém energetickém poli neživí. Jsme to my lidé, kdo si všechny ty strachy vyrábí, protože nerozumíme hlubším souvislostem. A tak máme volbu – buďto se dál bát, až z toho onemocníme, a nebo si s tím nějak poradit. Stejně jako ten les. A už mi to běželo...Tyto negativní energie si vytváříme ve své hlavě a také ve svém těle. Něčeho se bojíme, a pak to cítíme i ve vnějšku. Ale když si to zpracujeme, když se přestaneme bát, tyto energie pro nás zmizí, respektive změní se v energie pozitivní. Vždyť psychospirituální krize je vlastně proces, kdy se náhle probudí energie, které neznáme, a kterých se většinou zalekneme.
Přesně toto by mohl být princip pomoci zde, v tomto tak zvláštním, tajemném, skoro magickém lese. Stačí jen změnit úhel pohledu, říkám si pro sebe, a pak tu myšlenku říkám i nahlas. A ze svého vnitřního světa, do kterého jsem se na chvíli pohroužila, se vracím do tady a teď.
A vidím, že i vně se zatím atmosféra diametrálně změnila. Les se rozestoupil a my došli na křižovatku, v jejímž středu stojí Strážce. Nádherná dřevěná socha s kovovou helmicí a chocholem, „tváří" obrácená směrem, ze kterého právě přicházíme. Zamrazí mně v zádech, jak empatický musel být člověk, který tohoto Strážce vyrobil a asi i následně umístil...Ten si zde majestátně stojí a šíří kolem sebe zcela jasnou zprávu – jsem strážce a strážím tento prostor. Dělám ho bezpečným.
I Dan zaznamenal výraznou změnu, prý se mu najednou udělalo dobře, všechna ta předchozí nevolnost pominula. A dál mi vypráví, mimo jiné také o prožitcích při terapii (myslím, že se jmenovala Cesta podle Brandon) o porodu, a vstupu do světa studeného, vlhkého... takového, jaký je právě teď všude kolem nás.
A dál putujeme, cestou necestou, tedy spíše cestou – a na křižovatkách nacházíme další atributy nedávné lidské činnosti – krásné dřevěné sochy, mimo jiné i sochu pravoslavného hodnostáře, slovanského boha, úžasné, téměř konstelační sousoší ženy a muže v objetí, i s jejich rodovými liniemi...Ti všichni vnáší do zdejšího prostoru svou magickou energii, která vnímavému a citlivému člověku promlouvá rovnou k jeho duši, a ta řeč je laskavá a vlídná. Napadá mně, že téměř ochranitelská, podobně jako u Strážce.
Stále prší, a mě pravá noha už zebe tak, že začíná bolet. A tak na další křižovatce volím cestu, o které se domnívám, že vede zpět. Dan má jiný názor, nechce bloudit a navrhuje vrátit se ve vlastních stopách. To se mi ale nechce - vracet se místy, která už známe. Mám chuť jít místy neznámými, a tím je současně poznávat. A tak to Danovi navrhnu i s ujištěním, že si jsem „skoro" jista, že jdeme správně a že nezabloudíme.
Naštěstí mne má orientační schopnost nezklame, opravdu opíšeme velký oblouk a na jeho konci se ocitáme opět tam, kde jsme odbočili. Tedy u Strážce. Oba promoklí a zmrzlí. Takže pak už není co řešit, vracíme se domů. Ke mně do tepla. Na čaj, poněkud přesolený, ale teplý boršč a další a další povídání....
To bylo ve čtvrtek.
V pátek mně začne pálit pod kostrčí. A v sobotu se pálení v této oblasti postupně změní na křečovitou, pulsující bolest. Intenzita té bolesti se neustále zvyšuje, až dosáhne bodu, kdy ji vědomím už nemohu přehlížet, ale musím ji přijmout – ano, cítím, že mně něco bolí. Za tím přijetím mi přichází myšlenka – no jo – začíná se mi probouzet má Kundalini. Jenže co s tím, jak tu energii zpracovat, využít, změnit? Jdu se projít s pejskem, doufaje, že to „rozchodím". Jenomže bolest zůstává a je stále stejně intenzivní.
Večer mne už irituje natolik, že mne napadá, zkusit v meditaci zjistit, co s ní?! Nu, a opět je to přesně to pravé! Meditace mi jde sama od sebe, protože tuto energií už znám z dřívějších dob. Nejprve mi dojde, že se musím velmi dobře uzemnit, abych zase někam „neuletěla", a také mě napadne, že energii Země je třeba filtrovat přes čakru Zemská hvězda. Nevím, kde jsem k té myšlence přišla, možná jsem o tom někde četla, takže mi přijde moudré, nepouštět do sebe tu žhavou rudou energii, kterou mají rády naše sexuální centra, ale která je může spálit tak, že ztratíme svou citlivost. I s tímto faktem mám své zkušenosti.
Jakmile udělám tato opatření, probuzená energie mě začne spojovat s Matkou zemí, pak začne stoupat vzhůru po páteři. Na chvíli mne začne bolet hlava, když se dostane až tam, ale pustím ji ven, do Vesmíru, čímž se mi okamžitě uleví. Načež se mi odtud začne vracet v podobě zlatého deště, ještě silnější. Začnou mě napadat věci, o kterých by se mi normálně ani nesnilo... Wow, krása převeliká...Škoda, že tato vlna sama od sebe zmizí. Tak, jak se objevila. Naštěstí s ní však zmizí i bolest pod kostrčí.
Druhý den ráno ucítím znovu pálení, a tak si rovnou sednu do meditační polohy a brzy se dostávám až do bodu Nula, do Velkého třesku, projdu Evolucí od vznikajícího vědomí až po Věčnost, abych se vrátila zpět... s vědomím, že je toho ještě tak strašně moc, co nevím, co nechápu, a čemu porozumím teprve, až budu definitivně na druhé straně opony, bez fyzického těla.
Uplyne týden a já se na Munu vydávám znovu. Tentokrát s dvěma mladíky, z nichž jeden je koordinátor projektu, týkajícího se zkoumání místní zaměstnanosti, druhý je student olomoucké university, obor rekreologie. A můj záměr je obdobný, jako minule – zjistit, zda by se zde našel bezpečný prostor pro práci s lidmi.
To, co však objevím, zcela překoná veškerá má očekávání. V lese, ve staré dřevěné budově skladiště, najdu poklad. Malinkaté městečko, tedy vlastně jen čtyři domečky, vystavěné pod střechou, z hlíny a slámy, takový malý Hobytín, i s chráněným prostorem k nejrůznějším akcím. Prostě něco úžasného...
A znovu musím konstatovat, jaké neuvěřitelné poklady zdejší organizace Brontosaurů v čele s jejich šéfem vytváří. A jak je smutné, že přes toto všechno Brontosaurus pomalu umírá, protože ho zabíjí byrokratický systém, kterému nemá šanci se přizpůsobit. Ale toto je na jiné vyprávění....
Chci se vrátit ještě k mým zážitkům a Muně.
Protože je to až téměř neuvěřitelné, jak to v mém Vesmíru najednou začíná fungovat. Jeden z těch mladých hochů, kteří se mnou jeli na Munu, má totiž „čirou náhodou" psychickou poruchu, a je právě pod vlivem léků... každý měsíc prý chodí na injekci, která mu pak do těla postupně uvolňuje „léčivou" látku, a dělá z něj živoucí stroj. Sám se vyjádřil, že má pocit, že nežije, ale že díky těm injekcím může aspoň fungovat. Několikrát se prý snažil psychofarmaka vysadit, ale pokaždé neúspěšně.
Pokusím se na něj napojit, na jeho duši, ale vůbec to nejde, jako bych narazila do černé zdi, a úplně mě to „vykopne" ven...
Tak přesně pro takovéto lidi by ten prostor měl být... tady by mohli v bezpečí vysadit léky, případně je vůbec nezačít brát, a v klidu si projít procesem probouzení. Procesem, který současná medicína vnímá, jako nemoc.
A tak tímto vyprávěním vysílám do Vesmíru prosbu o pomoc, protože mi je jasné, že se musí ještě hodně drah propojit a hodně lidí domluvit, aby se myšlenka v hlavách pár lidí převedla až do hmotné, reálné podoby. A aby se změnil úhel pohledu na problém, nebo spíše záležitost, která se ve finále může týkat každého z nás...
Dagmar Baránková
http://dagmarbarankova.webnode.cz
Další texty autorky
Noc Červené hoře
Jak milovat svého démona
Moje pravda a láska
Vděčnost, něha a Agapé
Splynutí duší