Noc na Červené hoře II

19.8.2013

Jestliže jsem při psaní prvního textu nevěděla odkud začít, tentokrát to přesně vím. Začnu od zenového příběhu, který mne, sotva jsem ho dočetla, doslova vystřelil na další cestu do hor.

Na kraji jedné vesnice žili dva žebráci. Jeden byl slepý a druhý neměl nohy. Jednoho dne vypukl požár v lese blízko vesnice, kde žili. Samozřejmě, byli to konkurenti – měli stejné povolání, žebrali u stejných lidí – a pořád se na sebe zlobili. Přesto, když vypukl lesní požár, tito dva žebráci se na chvíli zamysleli. Byli to nepřátelé a ne pouze slovně, ale teď byli v nouzové situaci. Slepec řekl tomu beznohému: „Můžeme se odsud dostat jedině tak, že mi sedneš na ramena, použiješ mé nohy a já zase použiji tvé oči. Jedině tak se můžeme zachránit.“

Hned jim to došlo. A nebyl to žádný problém. Ten muž bez nohou nemohl utéct, nemohl se dostat přes les – ten byl v jednom plameni. Mohl se trošku posunovat, ale to nestačilo. Stejně nemohl pryč ani slepec, nevěděl, kde je oheň a kde ne. Ale oba byli inteligentní, odhodili své nepřátelství a zachránili si život.

Tato východní bajka je o našem intelektu a našem srdci, nemá nic společného se žebráky, s požárem. Každou chvíli hoříme, máme strach. Náš intelekt je sám o sobě slepý a marně se pokouší vidět světlo.

V našem nitru je srdce, které cítí, ale které nemá nohy a nemůže utíkat. Zůstává tam, kde je, bije a čeká. Společně mohou uniknout požáru. Intelekt pouze musí akceptovat srdce na svých ramenou. V rukou srdce se intelekt stává inteligentním. Je to transformace, naprostá transformace energie. Pak se z člověka nestane intelektuál, stane se jednoduše moudrým.

Moudrost přichází skrze spojení srdce a intelektu. A jakmile se naučíme umění, jak synchronizovat tep svého srdce a práci našeho intelektu, máme v rukou celé tajemství, mistrovský klíč k veškerým záhadám.

Pár dnů před tím, než jsem četla tuto bajku, jsem měla další ze svých těžkých psychických propadů.

Začalo to tak, že jsem v sobotu byla na konstelacích, kde jsem se původně chtěla podívat na své dvě matky, biologickou a macechu, a na to, jak mi jejich vzájemná nevraživost ovlivnila život. Ale vše se odehrávalo poněkud jinak a nakonec jsem se spojila se svou myslí, srdcem a duší. A bylo mi v tom spojení úžasně krásně.

Jenže po uplynutí třetího dne se mi v noci udělalo špatně. Pátrala jsem v sobě, co se děje až mi došlo, že tentokrát to má souvislost s tátou. S tím, jak mně celé dětství emocionálně zneužíval. Došly mi další životní souvislosti ukryté velmi hluboko v mém podvědomí, týkající se rodinného prokletí, které jsem roky odmítala vidět a způsobily mou totální destrukci. Začalo mi být nesmírně zle, opět mně bolelo celé tělo, každá buňka a nemohla jsem se skoro hýbat, nemohla jsem téměř ani dýchat. Celý den jsem proležela a ještě pár následujících dní jsem byla slabá jako moucha.

Přesto, když jsem si přečetla bajku o srdci a intelektu, dostala jsem najednou zvláštní náboj a věděla jsem, že musím strávit další noc v přírodě a zjistit, jak to s tím prokletím doopravdy je. Jinak se nehnu z místa.

Sbalila jsem ruksak, koukla se na předpověď počasí, které tentokrát slibovalo teplou a suchou noc a vyrazila do hor. Tentokrát jsem to vzala z druhé strany, od Ramzové.

Byla sobota, něco málo po poledni a já byla opět NA CESTĚ.

Z Ramzové na Čerňavu jsem se nechala vyvézt lanovkou, ale pak jsem už poctivě šlapala na horu na hory. Opět jsem vzala svého pejska, i když jsem měla trochu obavy, co s ním udělá lanovka, ale zvládnul to na jedničku. Akorát byl celý tuhý a z výšky koukal, co se to s námi vlastně děje.

Na Šeráku byla spousta lidí, tak jsem si tam jen oddychla, dočepovala vodu, abych jí měla dostatek a vyrazili jsme dál směr Keprník. Na zádech mne tížil batoh, protože jsem v něm na rozdíl od minula ještě navíc nesla dvě lahve s vodou. Říkala jsem si, že tentokrát to zřejmě bude o mé výdrži a o překonávání fyzických omezení. Stále se mi ještě trochu třásly nohy, ale kupodivu čím déle jsem šla, tím jsem byla jistější a pevnější.

Z Keprníku, kde jsem se chvíli rozhlížela a z dálky pozorovala ten skalní útvar, který i odtud vypadal jako plně naložený vůz, jsem to vzala na Vozku. Toto měl být cíl mého dnešního putování a tam jsem chtěla strávit noc. Rozhodla jsem se, že zde na vlastní kůži to prokletí prozkoumám. Na místě, které je podle starých pověstí s prokletím pevně svázáno, snad svým srdcem zjistím, co je pravda. Nohy mě chválabohu stále dobře nesly a já se už cestou snažila vnímat své pocity.

Hlavně od chvíle, kdy jsem na Trojmezí odbočila vpravo se to pomalu začalo „dít“. Sešla jsem z hlavní trasy plné turistů a příští hodinu jsem nepotkala ani živáčka. Rozhlížela jsem se po krajině, která velmi rapidně změnila svůj ráz, jako bych vstoupila do jiného světa. Všude byly koberce borůvčí a z nich trčely pahýly mrtvých stromů. Chodníček byl místy zpevněn fošnami, protože podloží bylo na rašeliništi. Zvláštní svět. Na jednom z pahýlů jsem zahlédla sojku. Od mého setkání s Malinkatým ptáčkem jsou pro mě ptáci hodně významní, respektive významné jsou chvíle, kdy nějakého uvidím, proto se už automaticky začnu více soustředit, abych jejich poselství nepropásla. Sojku zahlédl i můj pejsek, chvíli jsme na ni oba zírali, načež on se za ní rozběhl. Sojka jen popoletěla o kus dál na další mrtvý strom a pak se mu začala chechtat…tedy aspoň mně tak připadaly zvuky, které vydávala. Jako by se vysmívala: „nechytíš mně, nechytíš!“ Nějak jsem ale nepochopila, co mi chce sdělit, uvědomuji si však, že se mi její skřehotání vůbec nelíbilo. Mnohem raději mám ptáčky, co umí krásně zpívat a ne jen skřehotat.

Pokračovali jsme dál a já cestou sbírala jen tak do pusy borůvky. Moc jich tam však nebylo, vypadalo to, že někdo je důkladně vzal „borůvkovým kombajnem“, protože keříkům kromě nich chybělo i listí.

To se změnilo až u rozcestníku, který oznamoval, že už jsme U Vozky, 1360 m.n.m. a k samotným skalám je to 200 metrů.. Dále tam byla cedule, kde se psalo, že Vozka je vrcholová skála upomínající na nejstarší geologické období Jeseníků. Přírodními živly byla odnesena hornina z okolí a skály vystoupily napovrch obdobně jako na Keprníku, Petrových kamenech, Peci a jinde. A také tam byl popsán ten slavný příběh. Dočetla jsem se zde, že se měl údajně odehrát v době hladomoru, čímž to vše dostávalo mnohem dramatičtější ráz - všichni čekají na chléb a on nedorazí. Takže máme viníka a můžeme ukazovat prstem – to on, on za všechno může! To ON - Vozka zavinil, že teď hladovíme. Navíc ta hora je vidět velmi z daleka, takže vina, která na ni padala ze všech stran, musela být obrovská. Čím větší hlad, tím větší vina. Čím větší bolest a strach, tím větší vina a silnější prokletí.

Všechny ty myšlenky se mi honily v hlavě, když jsem dorazila k samotným skalám. Hned z kraje jsem po dlouhé době uviděla lidi. Mladý páreček se tam právě fotil, pak se zvedli, prošli kolem mě a byli pryč.

Rozhlížela jsem se kolem sebe. Skály byly úplně černé a mohutné. Ale Vozka zde nebyl, zmizel. Z blízka to byly jen černé, zvláštně horizontálně uspořádané skály, nic víc. Žádné prokletí, žádná hrůza, jen krásný skalní útvar. A k tomu všude plno borůvek. Shodila jsem ruksak a chvíli se na nich popásala. Místy rostly borůvky, které měly naprosto odlišné listy, než ty klasické. Opatrně jsem je ochutnala, ale byly kyselé. Zvláštní, nikdy a nikde jsem je ještě neviděla.

Pomalu jsem obcházela skály a hledala příhodné místo k dnešnímu bivakování. Všude, kde nebyla holá skála, byly jen obrovské trsy borůvčí. Tady by se snadno dal přežít hladomor, napadla mně, nevím proč, hříšná myšlenka. A vlastně ani nevím, proč hříšná, vždyť kdysi se lidé živili jen bobulemi a nepřišlo jim to divné a už vůbec ne hříšné. Čím více se odkláníme od přírody, tím více trpíme. No, ale to asi je evoluce našel si můj rozum důvod a dál už jsem o tom nepřemýšlela.

Hledala jsem a hledala, prodírala se borůvčím, které mi místy sahalo nad kolena a nic. Můj pejsek už to vzdal, vždycky se usadil někde na skále a jen koukal, co dělám a hlavně abych se mu neztratila. Prodírat se tím hustým borůvčím bylo náročné i pro mě, natož pro něj, který se v něm skoro ztrácel. V jednu chvíli jsem objevila něco jako malý hrob i s kamenným náhrobkem, který byl přizdoben malými kamínky. Páni, kdo tu koho pochoval? Možná snad jen nějaké zvířátko, o člověku bych se snad někde dočetla, snažila jsem se uklidnit zvláštní pocity, které ve mně ten nález vyvolal. A šla jsem raději hledat dál.

Nakonec jsem objevila hned dvě místa. Obě byla schovaná za skalou směrem k východu. Jedním byl výklenek skály porostlý jemnou travičkou a druhé byla taková skoro jeskyňka, dva kameny proti sobě tvořily stříšku malému prostoru pod ním. Tady bych byla chráněná proti větru i případnému dešti. No jo, ale byla bych tam jako v tom hrobě, napadlo mně hned, brrr, tak to ani náhodou. Ani ten výklenek mi nakonec nepřipadal vhodný, za chvíli sluníčko začne klesat a až úplně zmizí, nic neuvidím, a já se chci koukat na jeho západ. Nějak se mi obě místa náhle přestala líbit. A přestalo se mi líbit na Vozkovi obecně. Safra, přeci odtud neuteču?! Ne, podívám se ještě o kousek dál, určitě tam najdu něco příhodného. Popadla jsem ruksak, zavolala psa a začala scházet pěšinkou, která vedla od hory na opačnou stranu, než z které jsem přišla. Zase jsem se prodírala vysokým borůvčím, zase hledala, a stále nic. Navíc pěšinka a celý terén začal klesat prudce dolů. Tady nic neuvidím a na západ slunce bych se musela vyšplhat zase kus nahoru. A to se mi vůbec, ale vůbec nechce, došlo mi.

Najednou jsem v průzoru lesa uviděla v dálce Vřesovou studánku a Červenou horu. Slunce tam svítilo, byl tam široširý prostor a tak nějak útulno. A to jsem už věděla, jdu tam!

„Něco se řekne a v zápětí je to jinak“, bránil se můj rozum slovy, které jsem v posledních letech slyšela mnohokrát od svého kamaráda v Praze, bývalého vojáka a právníka. Nedokázal pochopit, že kromě rozumu mám i srdce, a to někdy prostě nad rozumem zvítězilo. Takže padlo rozhodnutí, definitivně odcházím. Tehdy i teď. (Tím tehdy myslím svůj odchod z Prahy).

Při tom rozhodnutí se mi zvláštně ulevilo a najednou mi bylo lehce. I nohy a záda mně jako zázrakem přestala bolet. Sice si ještě budu muset pořádně máknout, vypadá to nejméně na další 3 km nejprve z pořádného kopce dolů a pak zase nahoru, ale co, aspoň budu spát na místě které už znám a líbí se mi. A také tam bude určitě pěkný výhled na západ slunce, a na ten se moc těším. Vážně to dnes bude asi jen o tom, že si mám ověřit, že když na to přijde a jsem v pohodě, mám pořádnou sílu. A prokletí si nechám na někdy jindy.

A tak jsem zase byla na cestě.

Nejprve jsem prudkým padákem sešla až k potoku Hučivá Desná, a pak jsem už pozvolněji šlapala na druhý hřeben. Čím dál jsem byla od Vozky, tím mi bylo lehčeji, byť jsem měla, dnes už potřetí, úplně propocené tričko. U rozcestníku Sedlo pro Vřesovou horou jsem zjistila, že mně čeká ještě 130 m převýšení a asi 1 km cesty. Ufff, i to zvládnu, hlavně že jsem se rozhodla. Každé rozhodnutí nás něco stojí. Mně toto mé stálo fyzickou námahu. Ale protože jsem byla v pohodě, mé tělo fungovalo naprosto normálně.

Na Červené hoře jsem rozpřáhla náruč a zhluboka jsem se nadechla. Juchůůů, a jsem tu!!! Zvládla jsem to, i když ještě před třemi dny jsem myslela, že se snad už nikdy nepohnu. Páni, jak je ta psychika silná a jak s námi umí zacvičit, když nejsme sami sebou.

Ohlédla jsem se za sebe, na Vozku v dálce. A došlo mi - není tam žádné prokletí, ale je tam hodně zvláštní energie, která mně odtud vyhnala. Už se nedivím, že spojení tvaru a energie mohlo v lidech vyvolat potřebu vytvořit příběh o prokletí. Nicméně, ta skála to unese, už to nese roky a nic ji to neubírá na kráse a zajímavosti.

Horší, když si člověk vytvoří příběh o sobě samém a o své vině. To se pak téměř nedá unést.
Ty jo, jak mi bylo lehko! I když už jsem cítila únavu v těle, v mé duši a v mém srdci bylo krásně. Myslím, že jsem stejně jako v té bajce žebráci, unikla požáru.

Nejsem ještě tolik trénovaná a strávit teprve druhou noc v životě venku a na místě, které mělo tak divnou energii, k tomu ten hrob, který jsem objevila. Nevím, nevím, co by to s mou udělalo tentokrát. Nicméně jsem svůj odchod nevnímala jako útěk, jen jsem se rozhodla jít tam, kde jsem věděla, že mi bude lépe. Tehdy i dnes.

Znovu mi došlo, že každé rozhodnutí, které jsem dělala pouze rozumem stálo za hovno! Omlouvám se za to slovo, ale jinak to napsat nelze, protože každé toto rozhodnutí mně dříve či později vždycky dovedlo až do pěkných, jak to slušně napsat, no do pěkného průšvihu.

Dnes jsem opět odmítla poslechnout rozum. A hodně výrazné pocity jsem začala mít až tady, kdy jsem si uvědomila, jak divně mi na té hoře bylo, a jak moc dobře je mi zde.

Protože tady jsem cítila skoro jako doma.

Hned jsem slezla dolů ze skály do svého známého „pokojíčku“ a rozložila si tam své věci. Potom jsem druhou pěšinkou vylezla zpátky na skálu, která tvořila jakoby, terasu“a kochala se a kochala. Taková nádhera, ty výhledy a tak krásný den. Obloha byla bez mraků, snad se i západ slunce tentokrát povede. Ještě že jsem se překonala a vyrazila ven. Ještě, že jsem se poslechla.

Jen se kouknu na západ a pak určitě brzy usnu. Jsem utahaná jako kotě, řekla jsem si sama pro sebe, protože jsem začala cítit každý sval v těle. Pár kroků z „terasy“ a byla jsem zase na svém. Natáhla jsem se na spacák a začala pozorovat přírodu. Ještě jsem si vzpomněla, že minule jsem si dělala z kamínků, proutků a květin ochranný kruh. Byl to takový rituál, abych své nitro propojila s přírodou. Jo, stále ještě byl na svém místě, takže kvůli únavě jsem ho už dnes ani neobnovovala.

Zase jsem se dívala na Vozku, nad kterým slunce už začalo pomalu zapadat. Bože, jak jsem ráda, že jsem tady. Musím si velmi dobře zapamatovat všechny své pocity, abych si už nikdy kvůli rozumu neublížila.

Moje srdce to vždycky táhlo k lásce, k příjemným a pozitivním věcem, ke světlu, životu. Ale rozum dělal problémy…rozumem jsem vždy všechno probírala a rozumem jsem měla strach o svou existenci.

Boží, Vesmírný řád je o lásce, ne o strachu a pocitech viny. Láska má zcela jiné vibrace, než strach. Láska je život, životní energie.

Strach se bojí, naše ego se bojí a potřebuje mít viníka. Začne tedy ukazovat prstem – to on, ne já. Tak dlouho žijeme ve zlobě a strachu, až nakonec ztratíme kontakt se svým srdcem a co nám dříve pomáhalo – viník z vnějšku, nás nakonec začne ničit zevnitř a stane se našim vlastním prokletím.
My sami si vytváříme energii prokletí, ve kterém pak žijeme a které si předáváme z pokolení na pokolení.

V mém nitru je srdce, které vidí, které cítí, ale které nemá nohy, nemůže utíkat. Zůstává tam, kde je, bije a čeká. A jednoho dne intelekt pochopí a použije oči – srdce.

Už nemusím žít starý příběh, ale mohu si začít tvořit nový, zcela odlišný.

A sluníčko pomalu zapadalo, bylo čím dál níž, kousek od Vozky a nutilo mně se na ně oba dívat.
Nakonec se dotklo země a v té chvíli jsem mu poděkovala za krásný den. Stále se ztrácelo, až zmizelo úplně. A pak se na obzoru objevila světle červená barva, která víc a více tmavla a rozšiřovala se po obloze. Kdybych nebyla na horách, tak jsem si mohla myslet, že slunce zapadlo do moře. To jsem už znala a viděla jsem to mnohokrát, ale vidět zapadat slunce na horách, vlastně za humny, to jsem doposud nezažila.

Barvy byly najednou jako čakry, u horizontu temně červená, pak oranžová, žlutá, která přecházela do zvláštní nazelenalé, přes modrou až po indigově modrou. Zakláněla jsem hlavu, abych viděla co nejdále, až jsem zahlédla skálu za svými zády. Jasně, sedmá čakra tam nemůže být, napadlo mne. Přesto jsem vstala a opět si vyšla na „terásku“.

A ona tam byla!!! Na východě vyšel měsíc a zářil jasně stříbrným světlem. Aaaach!!!

Ztratila jsem slova, myšlenky a jen se na tu nádheru s otevřenou pusou koukala a koukala. Točila jsem se kolem své osy, abych to všechno uviděla, vše co se dělo na západě, severu, jihu a východě. Všude to bylo trochu jiné, ale všechno to se sebou souviselo, do sebe zapadalo a na sebe navazovalo. A začalo mně bolet srdce. Ne však jako minule, kdy se mi stahovalo strachem. Tentokrát mně bolelo slastně, jemně, krásně, tím, jak se otvíralo a já do něj nasávala vše, co se kolem mě dělo. Byla jsem v přírodě, v chrámu božím a příroda i chrám s Bohyní byly ve mně.

A pak, když už jsem měla pocit, že více krásy neunesu, vyšla první hvězda, pak druhá, třetí…

„To máš za odměnu. Za to, že jsi nedostala strach po první, hodně náročné noci a přišla jsi zase.“
„Schválně jsme tě odvedly od Vozky, tam by se ti vážně nelíbilo. A hlavně jsme tě chtěly odměnit za to, že máš otevřené srdce a vnímáš nás, vnímáš vše, co je pro druhé neviditelné.“ Promluvily ke mně mé Matky, Země i Matka Boží.

„Toto všechno je od této chvíle tvé. Všechna ta krása, vše, co sis dovolila uvidět. Jsi bohatá, jsi nesmírně bohatá vší tou krásou.“

Smála jsem se a plakala zároveň.

„Jak je to možné, že vás slyším, že s vámi mluvím? Je to pravda, nenamlouvám si to? Protože mám pocit, že hovořím sama se sebou?!“

„Hovoří s námi tvé vnitřní dítě, protože ho v sobě máš tak moc živé. Každý ho v sobě má, ale málokdo mu umí a hlavně chce naslouchat. Jen skrze toto dítě můžeš hovořit se vším neviditelným, s přírodou, s celým vesmírem. Toto umí jen děti, protože ještě mají srdce dokořán.“

V tu chvíli se něco pohnulo, zachvěla se zem či co, a já zhluboka vydechla. A pak jsem se začala smát a smát.

Dodnes jsem si střídavě myslela, že mé vnitřní dítě neexistuje, nebo že si jen namlouvám, že ho mám, protože jsem o něm četla v tolika moudrých knihách, nebo o něm slyšela od různých lidí. Přesto že jsem ho občas i cítila, a ještě později jsem se za jeho bolest schovávala. Také mi bývalo hrozně moc smutno a mnohdy to moc bolelo, žít s ním a vším tím jeho strachem a zraněním. Podvědomě jsem odmítala být s tím odmítnutým a zneužívaným (byť jen emocionálně) dítětem. Navíc ve velkoměstě, tam jsem dítě nepotřebovala, tam jsem musela být dospělá, silná, chytrá a movitá, abych přežila. Ale dnes jsem mu dala svou plnou pozornost a ono se opět stalo tím, kým odjakživa bylo, tedy dítětem. Beze strachu, bolesti, odmítnutí. Protože dítě je dítě, je čisté, radostné a milující. A všechny ty příběhy o bolesti a zranění jsem si nesla já dospělá, jako součást vzpomínek na své dětství, které jsem si přenesla do dospělosti a rozumem vyhodnotila. Netušila jsem, že mého samotného dítěte se to nedotýká, to chce jen mou pozornost a být milováno, nic víc, nic míň. Uvědomila jsem si, že už mu, už si, nemusím dělat to, co kdysi bylo děláno mně, stačí se jen rozhodnout a přestat ukazovat prstem na viníky, protože v konečném důsledku jsme jimi my sami sobě. A zase jsem se smála a plakala…

A pak jsem si povídala se starými známými smrčky, kteří byli rádi, že tam zase jsem. Řekla jsem jim, že jsem o nich psala v prvním příběhu. Odpověděly, že to ví a když jsem se podivovala jak to, řekly že stačí jen, když na ně pomyslím, a oni to hned vědí. Protože tím se naladím na jejich vibrace a ony to zachytí. Mohu být kdekoli, třeba na opačné straně zeměkoule a stejně to ucítí, protože tak to prostě funguje úplně se vším, co v přírodě je.

"I se skalami?", položila jsem jim otázku.

"Ano, i s nimi."

Zkusila jsem se tedy skrze mé dítě naladit na Vozku. „Ahoj, nezlob se, že jsem odešla.“

„Nezlobím, já nevím, co to je zlobit se“, přišlo mi ihned v odpověď.

„A není ti to ani líto, že jsi sám?“

„Ne, ani co je to lítost nevím.“

„Hmmm“, mé dítě začalo přemýšlet, jakou otázku má ještě položit. „A proč tedy vlastně jsi?“

„Abych dával věcem formu. Aby země měla svůj tvar, to je úkol nás hor, kamenů a hlíny. Hlína má ještě za úkol pomáhat růst rostlinám a stromům.“

„A co dělají stromy?“

„Tak to já nevím, musíš se zeptat jinde.“

Odpověď přišla v zápětí. „Stromy a rostliny tvoří kyslík a jsou potravou pro zvířata a lidi.“

„A co zvířata?“

 „Ta jsou potravou sobě a lidem, ale mnohým jen pro jejich potěchu, jako třeba tvůj pejsek.“

„A co my lidé, co máme za úkol my lidé??? A s kým to teď vlastně mluvím?“

„Se mnou, s Božím řádem.“

„Co tedy máme my lidé za úkol?“

„Poznat mně.“

„Jen to?“

„Nu, a také mne přijmout.“

„Nic víc?“

„Ano, toto je ABSOLUTNĚ VŠECHNO.“

„A jak se to dělá?“

„Stejně tak, jako to děláš teď ty, stačí jen otevřít své srdce.“

„A co pak, když to všechno udělám, co bude pak?“

„Pak já zmizím a zůstane jen LÁSKA. BEZPODMÍNEČNÁ, NEKONEČNÁ.“

Ještě chvíli jsem si takto povídala se VŠÍM kolem mě. Ale pak mne rozbolela hlava a už to dál nešlo. Možná mě rozbolel rozum, který jsem pro tyto chvíle vyřadila z provozu a tak se bolestí přihlásil o slovo. Nevadí, řekla jsem si rozumně, stejně jsem unavená a musím spát.

A tak jsem si lehla a koukala na tu nádheru nad sebou.

Ale usnout jsem nemohla, i když jsem se tentokrát nebála, naopak mi bylo blaze po duši. Tak jsem jen pozorovala hvězdy, kterých bylo čím dál více, protože měsíc opsal jen malý okruh a kolem půlnoci zmizel z oblohy. Přímo nade mnou byl Velký vůz, přesně v místě, kde jsem ho vídala už v dětství. V jiných koutech naší země, nebo třeba v Chorvatsku jsem ho musela dlouze hledat, ale tady byl tak, jak jsem to znávala. Mléčná dráha byla také na svém starém známém místě. I hvězdy mému dítěti a mně vracely ztracený klid a jistotu.

Stejně jako minule, jsem začala modlitbu – Zdrávas Maria, milosti plná…Ale šlo mi to jen asi třikrát. Najednou jsem se slyšela, jak říkám – „JÁ JSEM. Já jsem tady. Já jsem zdravá. Já jsem šťastná. JÁ JSEM LÁSKA.

Ani nevím, kdy jsem usnula.

Vzbudila jsem se kolem půl páté a to už začínalo svítat. Přemýšlela jsem, zda tady zůstanu ještě další den a noc. Ale něco uvnitř mi říkalo, že pro dnešek stačí.

„Jsi hodně vnímavá a máš v sobě tolik podnětů ke zpracování, tak ať to nepřeženeš.“

Dobrá, rozhodla jsem se a už jsem ani neměla potřebu pátrat, zda to bylo mé srdce, dítě, příroda, nebo Boží řád, kdo za mne rozhodl.

Začala jsem se balit a při tom pozorovala svítání.

I toto byl neuvěřitelný koncert.

Avšak na rozdíl od západu, kdy sluníčko zaplulo za obzor velmi rychle, teď si dávalo na čas. Nejprve se rozehrál koncert barev, zase od purpurové, až po temně modrou. Ale nad horizontem bylo ještě něco, možná mraky nebo smog, přes co ne a ne vykouknout. Už jsem stála sbalená na své „terásce“ a loučila se se „svou horou“, když najednou to přišlo! Obrovský jasně rudý kotouč, který se objevil nad tou jasně ohraničenou čarou. A zvětšoval se a zvětšoval, až byl úplně celý venku. Zase jsem jen stála, dívala se a přijímala.

Toto všechno, tato krása mi patří. Vidím to a ten pohled mi patří a nikdo mi ho už nikdy nevezme.
„Ahoj slunce“, pozdravila jsem ho. „Děkuji ti, žes přišlo a přeji nám krásný nový den!“

Synchronicita

V Praze jsem žila 13 let.

Tam jsem se za tu dobu stěhovala 12x a návrat domů bylo stěhování 13 té.

Bylo to těsně před vánocemi, a začala jsem zde rok 2013.

Jan Bím, díky kterému se mi otevřelo nové vnímání přírody a života, ke mně poprvé přijel 13. 3. 2013, v den, kdy by měl můj tatínek narozeniny.

A teprve dnes ráno, když jsem si náhodou prohlížela fotky z první noci na Červené hoře, jsem zjistila, že není ve výšce 1333 m.n.m., jak jsem původně napsala, ale ve výšce 1313 m.n.m.!!!

Nic nebylo plánované, vše jsem to zjistila až ex post. Stejně jako dnes… 

Dagmar Baránková
http://dagmarbarankova.webnode.cz

Muna aneb o pomíjivosti 
Jak milovat svého démona 
Moje pravda a láska 
Vděčnost, něha a Agapé 
Splynutí duší