Jak milovat svého démona II

Od chvíle, co jsem díky snu objevila způsob, jak „milovat" svého démona, začala se kolem mě dít spousta věcí. Jakoby se kolem prohnala větrná smršť, a nic nezůstalo na svém místě. Jakoby se odehrál „poslední zápas starých energií" o udržení pozic.

Nicméně tentokrát jsem zůstala na svém místě, protože jsem začala objevovat svou jistotu, vědomí toho, že nikomu nedovolím, brát mi mou energii. Nedovolím, aby jakákoli událost způsobila, že se začnu hroutit. A také mi došlo, jak nesmírně hluboká je pravda ve tvrzení, že co máme v sobě uvnitř, to žijeme i navenek.

Jakmile jsem svou nenávist, nebo spíše strach ze zla, zlo samé, začala odstraňovat ze svého nitra, uvolňovalo se i z mého vnějšího okolí. A přicházelo ke mně přesně to, co jsem v daný okamžik potřebovala prožít a pochopit, abych se mohla posunout o kus dál.

A tak brzy nastal čas, kdy bylo nezbytné prožít ještě jednou v reálu to, co se mi odehrálo ve snu. Musela jsem se ještě jednou setkat se svým Démonem.

Začalo tak, jako vždycky předtím, prostě se mi udělalo zle, po těle i po duši. Jindy bych si řekla, a jéje, zase je tu depka, zalezla někam do kouta a čekala, až přejde, v lepším případě bych šla do lesa vyčistit se od negativních energií a načerpat sílu z přírody. Jenže tentokrát jsem nikam nešla a jen jsem vnímala své pocity, kterým jsem se následně snažila dát nějaký tvar.

A ejhle, můj Démon na mně vyskočil odněkud z mého podvědomí, opět v plné své síle a „kráse"! A začal dupat a řvát – „Hej héj! Jsem tady! Tak si mně všímej, žij mně, protože patřím k tobě a jen tak snadno se mně nezbavíš! Roky jsem s tebou, rostu v tobě a jsem tvou součástí. Tebe, tvého vnitřního světa, tvých energií. Tak hleď zase hezky spolupracovat, rozumíš?!" Čímž chtěl říci, trap se, muč svou bolestí, utápěj se v sebelítosti, utíkej od své minulosti a sebe samé a zase se pokorně vracej, aby ten návrat byl ještě horší a bolestivější...

„Ne, tak to už v žádném případě, už jsem si protrpěla dost", řekla jsem si. „Chci to změnit a změním to!" A chtěla jsem začít přemýšlet jak. Jenže Démon dupal a bobtnal, naparoval se, a křičel. „Tak na to rychle zapomeň, musíš si mně nechat, protože beze mě jsi nic, úplná nula! Beze mě tě každý zraní, každý ti bude moci ublížit, beze mě se nebudeš umět bránit. Já jsem tvá ochrana před zlem z vnějšku! Jen díky mně můžeš zlo pěkně vracet druhým a tím chránit sebe samu."

Tělo mně bolelo a v hlavě mi to vřelo, odmítat Démona nemohu, ani zlo na něj neplatí, naopak jim sílí a roste, sakra, co mám dělat? Jak to stálo v tom majlu, co mi po zveřejnění textu Jak milovat svého démona I. dorazil? Pro jistotu jsem si pustila počítač a začala číst - Démona musíme hlavně ctít a respektovat, protože Démon nezná city. Nezná lásku. Nese jen svůj úděl - BÝT ZLO. Kdo s ním bojuje, jen prohlubuje jeho jho...tíhu, kterou Demon nese. Kdo ho miluje, prohlubuje jeho zoufalství, protože k němu vysílá něco, co on sám nezná a NIKDY nemůže mít... Jen ten, kdo respektuje a CTÍ jeho úděl - být ZLO, mu může ulevit. Je třeba CTÍT úděl Démona. Respektu a uctění Démon rozumí. Nemá pak potřebu bojovat, ničit a zabíjet, protože je sytý - nezatraceny za to, že je ZLO. Není ale zkrocený nebo už vůbec ne dobrý. Jen ZLO je "menší" a v klidu.

Jo, to by mohlo být ono, proto se ke mně vrátil, zapomněla jsem ho ctít a respekovat, protože se mi toho v poslední době tolik stalo. Honem jsem zavřela oči, a co nejupřímněji jsem začala říkat, „Démone drahý, ctím a respektuji tě..." „Hahaha," začal se Démon chechtat mým slovům, a smál se a smál, až se za břicho popadal. A dál poskakoval, bobtnal a bujel a dokonce začal i smrdět a já jsem dostala křeče do břicha. „Klidně si mně cti a respektuj, to se mně vůbec nedotýká, ty hloupá!" A dál se smál, a ten smích byl zlý a jízlivý... A mně se dělalo hůř a hůř.

Nic jsem nechápala, ničemu nerozuměla. „Proč se vrátil, co s ním mám dělat?" ptala jsem se pořád dokola a začínala jsem mít pocit, že se asi definitivně zblázním....

Co mám udělat, jak si mám pomoci? Protože já už takto dál opravdu nechci, už jsem se natrápila tolik, že by to vydalo na několik životů, ne jen na jeden. A znovu mně napadla má prvotní myšlenka, že vlastního Démona je třeba přijmout a milovat, protože je to naše součást, je to něco, co k nám patří.

Ve svých myšlenkách jsem šla zase až na samý počátek a kladla si otázky, co to ten Démon je? Že je to vlastně naše obrovská bolest z nějakého psychického zranění, kterou jsme jako děti odmítly, abychom mohly přežít, protože jsme na ni zůstaly sami a protože jsme to jinak neuměly. A navenek se později začne projevovat nejrůznějšími způsoby, například závislostmi, psychickými potížemi, zmateností, posedlostí, strachem, nemocemi, případně vším dohromady.

V kontextu s tím jsem nabývala jistoty, že určitě tu jakýkoli Démon není proto, abychom ho ctili a respektovali. Zlo, kterým se Démon náš, i Démoni druhých živí, je jen a jen lidského původu. Stejně jako Démon i Zlo pochází z našeho strachu a bolesti. Úcta a respekt Démony sice na chvíli nasytí a zastaví, ale i tak zůstávají v našem vnitřním světě. A v nestřeženém okamžiku, ve chvíli hladu, případně ve chvíli, kdy pocítíme jakýkoli strach, zase zaútočí na toho, kdo jim tu úctu a respekt zapomněl dávat. A tak před nimi nejsme nikdy chráněni. Dokud v nás žije, stává se pro nás zlem vnějším, a i my samotní se stáváme zlými a ubližujeme druhým. A tak tu Zlo i Démoni přetrvávají celé věky, stali se součástí našeho světa, jsou součástí našich mýtů, i historie. Celého našeho starého paradigmatu...

Tomu jsem rozuměla, ale už mi začalo být tak zle, že všechny pohádky, mýty i obecné pravdy a poučky mi najednou byly fuk, a z úplně čirého zoufalství, odněkud ze dna mého srdce ze mě začala vycházet slova, „už mně prosím nechej a odpusť mi Démone... Prosím...děkuji ti, miluji tě, slyšíš, z celého srdce tě MILUJI".

Nu, a okamžitě začal cvrkot!
V tu samou chvíli, kdy jsem z nitra svého srdce vyřkla slova MILUJI TĚ, se Démon začal zmenšovat. A zmenšoval se, a zmenšoval, až z něj nakonec bylo malinké miminko. Několikatýdenní miminko, které všichni opustili a ono zůstalo úplně samo. A byla jsem to já, samotná, hladová, nepřebalená. Ve strachu a tmě. Do očí mi vhrkly slzy a já plakala a plakala, pláčem, který přinášel úlevu. Démon byl pryč a bylo tady jen malé, opuštěné dítě. A tak jsem ho ve své představě vzala do náruče a chovala a chovala, krmila, přebalovala a konejšila, a hlavně zahrnovala vší láskou, které jsem byla schopna. A ulevovalo se dítěti i mně, až mi nakonec bylo zcela dobře, a naopak jsem cítila nesmírnou úlevu, lehkost a nakonec i pocit radosti a štěstí.

A z tohoto konání jsem si pro sebe udělala takový malý rituál. Každý den, když mám chvíli času, zahrnuji své vnitřní dítě maximální láskou. Sama sobě si dávám lásku, kterou jsem v dětství nedostala. A Démon se už neobjevil. Dělám to tak stále, protože mi v plné síle došlo, že Láska je nadřazena úplně všemu. Před ní se totiž všichni Démoni opět stávají tím, čím doopravdy jsou, tedy zraněním, které umí vyléčit právě jen Láska.

A v mém vnitřním světě se rozsvítilo a otevřely se mi pomyslné dveře, které mně pustily někam dál...

Dagmar Baránková
http://dagmarbarankova.webnode.cz 

Další texty autorky
Noc na Červené hoře
Muna aneb o pomíjivosti
Moje pravda a láska 
Vděčnost, něha a Agapé 
Splynutí duší